JAK SI VÁŽIT TOHO, CO MÁME ANEB MŮJ TÝDEN V KOSTCE

Vždycky si říkám, jak důležité je umět si vážit toho, co mám. Často jsem v takové časové „turbíně“, že ani nemám čas se zastavit a uvědomit si, jak krásný věci se mi nebo kolem mě dějou. Proto se mi líbí nápady typu „Až večer půjdete spát, přehrajte si svůj den a uvědomte si, za co jste vděční“. A víte co je nehorší? Že ani v tý posteli, kdy vlastně nic nemusím, si na tohle jednoduchý cvičení neudělám čas.

Mám na tyhle radosti ale jiné triky – například ranní procházky skoro prázdnou Prahou, při kterých poslouchám většinou české písničky a vlastně jen tak jsem. Spokojená, šťastná a vděčná. Protože teprve při takové chvíli  mi dojdou všechny ty krásy, které se dějou.

Další trik je, když si zaznamenáváte svoje události na papír. Mně k tomu slouží úžasně knížka od mojí kamarádky s názvem Tady a teď, do které si každý den píšete odpověď na nějakou otázku. Když se podívám zpátky do poznámek, například na začátek roku, už z té doby je jasné, že pro mě byla prioritou rodina. Na většinu otázek typu, co chcete, kde se vidíte apod jsem odpovídala ve stylu – Chci mít šťastnou rodinu. Je to tedy fajn nejenom k určení priorit, ale i k takovému shrnutí dne..

No a v neposlední řadě si vše můžu poznamenat sem, na blog. Proto závádím pravidelně nepravidelnou rubriku – MŮJ TÝDEN V KOSTCE.

PONDĚLÍ

Dnes startujeme v práci projekt zaměřený na podporu neziskové organizace LOONO, konkrétně jejich projekt #zijessrdcem. A to především z důvodu, že chceme ukázat, že stačí i málo, abyste předešli různým srdečním onemocněním, infarktům apod. Na každý týden jsme na profil Elite Bloggers připravily novou výzvu. Už máme za sebou spánkovou výzvu a teď spouštíme zdravý týden. A já mám velkou radost, že to má tak hezké ohlasy.

ÚTERÝ

Budím se před 6 a trochu nechápu, co se děje. Občas mi trvá se zorientovat v čase, především pak v tom, jaký je vlastně den. Pak si ale vzpomenu, že mám dnes domluvenou snídani s mojí milovanou kamarádkou, kterou znám už od dětství. Taky máte v okolí člověka, se kterým se třeba nevidíte tak často, ale pokaždé, když se potkáte, nezavřete pusu a je to vždycky „jako za starých časů“? Tak tohle je přesně ten případ. Asi mě to nadšení nějak moc dostalo, protože už mi nějak nejde usnout. Venku svítí sluníčko a já si, ani nevím proč, umanu, že chci jít procházkou přes Kampu a Karlův most a udělat si takový hezký pomalý ráno s písničkama v uších.

Jdu si tou probouzející se Prahou, v uších mi hraje písnička od Jelena, do tváře svítí sluníčko a já se musím usmívat. Je mi sakra dobře. Tohle jsem potřebovala.

Pak už přicházím ke SmetanaQ a čekám na Eli. Je zasnoubená a proto se těším ještě o to víc. Moje malá Eli, se kterou jsme věčně někde lítaly jako malé děti, teď bude vdaná paní. No já se picnu. Takže je vám asi jasný, jak celá snídaně probíhala – plánování svatby, já v roli zkušené házela tipy do všech stran a do toho jsme se dojímaly a objímaly. No řeknu vám, měla jsem neuvěřitelnou radost! A už se nemůžu dočkat svatby! Naše první svatba s miminkem!

STŘEDA

Dnes mě čeká přednáška pro Holky z marketingu o influencer marketingu. Asi bude na delší dobu jedna z posledních, kterou spolu s Terez budeme mít. Jsem docela nervózní. Co když to neudýchám? Co když zase (ne)zapracuje můj těhotenský mozek a já nenajdu ty správná slova?

Je 17h a místnost se plní posluchačkami. Lítám od zvonku ke kávovaru a už teď jsem zpocená až na zadku. Do toho nám blbne projektor. No ježiši, to bude akce. Stoupáme si k plátnu, před námi 20 lidí a začínáme. 2 hodiny utečou jako nic a já si to neskutečně užila (včetně toho, že jsem zvládla neporodit, ou je). Čeká nás ještě pár zajímavých dotazů a pomalu se se všemi loučíme. Už jsme v Hubu samy s Terez. Sdělujeme si dojmy a mně je vlastně trochu smutno – tohle mi bude sakra chybět.. Nostalgicky vzpomínám na ty naše začátky. Na první přednášku v rámci Pecha Kucha, kde nebylo 20 lidí, ale 1200. Co všechno se za tu dobu událo..

ČTVRTEK

Beru si kartičku se svým jménem a sebíhám schody do divadla ABC. Dnes se role otočí a já nebudu v roli přednášejícího, ale posluchače. Konečně jsem se dostala na svůj první TEDx. Fakt jsem plánovala už asi 4 roky, že na nějaký musím jít a nakonec to doháním tak trochu na poslední chvíli před těhotenstvím 😀 Bylo to na téma Na celý život a hlavním tématem bylo školství a vzdělávání. Během večera padne spousta zajímavých myšlenek a nápadů. Takže jsem určitě na takové akci nebyla naposledy.

Během pauzy na večeři voláme taxík, kupujeme si kremroly do ruky a jedeme na druhý konec Prahy na křest diářů našich holek A Cup of Style. Vcházím do dvora, kde se nachází podnik Město moře. Všude je spousta známých tváří a všichni se usmívají od ucha k uchu. Do toho jsou všude rozmístěné krásné diáře a červené balonky. Zdravím se s ostatními a snažím se toho stihnout co nejvíc. Přeci jen máme na všechno asi tak 20 minut než se budeme muset vrátit zpět na Václavák.

Když sedíme zase v taxíku, jsme trochu rozpolcené, jestli jsme neměli raději zůstat tady, s lidmi, se kterými nám je dobře a zbytek přednášek oželet. Ale víte jak to je – vzdělání je základ (a taky nám bylo líto pěnez :))

Nakonec to ale stálo za to a já si přišla ke všemu výkonná jak motorová myš. Takových akcí v jednom večeru 🙂

PÁTEK

Ráno si dávám tak trochu repete mého úterý a vyrážím opět směr snídaně ve SmetanaQ. Měním jen společnost. Docela pravidelně totiž chodím na snídaně se svým kamarádem. Jestli totiž máme něco společného, tak je to láska k jídlu a sarkasmus. Jsem ráda, že ho mám, protože probírat ty věci s chlapem je občas úplně o něčem jiným.

I přes super start dne mám po zbytek dne zase náladu zavřít se někam do černé místnosti a s nikým nemluvit. Asi jsem z toho celého týdne už nějaká unavená. Dřív jsem toho prostě zvládala víc. Teď mi akorát tak z toho věčného pobíhání otékají nohy a chce se mi spát. Naštěstí  se večer uvidím s mojí nejmilejší Gabi a tu vidím vždycky ráda, nehledě na únavu a náladu. Jestli mě z toho totiž někdo zvládne dostat, tak je to právě ona.

Ano, samozřejmě mi ujíždí tramvaj přímo před nosem a ani břicho mi nepomůže. Rovnou teda píšu zprávu, že se opozdím a ať začne pít beze mně (alespoň jí to víno nebudu tolik závidět, když už bude upitý). Pár minut po domluveném čase se už ale valím do restaurace Lobsteria a vyhlížím Gabi. Ta celá netrpělivá vstává, utrousí něco na můj styl chůze a předává mi obálku. Čekala jsem peníze, ale je v ní něco jinýho. Krásnějšího! Dojímáme se, objímáme se a pak ty naše pusy na dalších pár hodin zase nevazřeme. Co já bych bez ní dělala.

Po cestě domů ještě běžím za Martinem, který byl s kamarádama hrát nohejbal a pak jdou vždycky na zasloužené pivo. Martin má naštěstí úplně nejlepší kámoše na světě a já je vždycky tak ráda vidím. Proto se k nim taky nenápadně vetřu kdykoliv je možnost.

Sedím kolem stolu, poslouchám, co je novýho a co se komu zase stalo za bláznivý historky. Do toho se smějeme až skoro brečíme a já si zas a znova říkám jaký mám štěstí, že mám kolem sebe tak skvělý lidi.

SOBOTA

Víkend nevíkend, budím se před 7 a docela si za to děkuju, protože mám plný TO DO list povinností. Od podcastu až přes pracovní povinnosti. Přemítám si v hlavě s čím začít, nakonec ale všechny povinnosti světa přebijou moje mateřský pudy a já opět (jako každý víkend), začínám „hnízdit“. To spočívá především v tom, že začnu uklízet hodně detailně nějakou místnost, vyhazovat věci, dělat seznamy, stavět nábytek apod. Padla řada dokonce i na mytí všech. bot. Nevím proč, ale v hlavě mi běželo – co když už na to jako matka nebudeš mít čas. Musíš to raději udělat dnes. Jsem praštěná, já vím…

Když už jsem nemělo do čeho píchnout a vyházelo se, co se dalo, došlo mi, že dětský koutek je tak trochu prázdný a rozhodla se namalovat nějaký obrázky. Jako malá jsem malovala pořád a neskutečně jsem to milovala. Vůbec nechápu, proč jsem to na tal dlouho doslova zavřela do krabice.

Vytáhla jsem svojí uměleckou krabici, kde je všechno od temper až po stuhy, zapla si písničky a malovala… A došlo mi, že tohle byl spolu s ranní procházkou Prahou ten největší relax, který jsem si mohla (do)přát.

NEDĚLE

Sedím u počítače a snažím se dohnat resty z minulého dne, které jsem odkládala. Nedá se svítit. Dnes už prostě musím.  V tom mi přijde zpráva od Terez: „Co dnes děláš? Nechceš s námi na kafe a procházku na Kampu?“ Chvílí se rozmýšlím. Mám toho tolik, co musím dodělat. Pak se ale kouknu z okna. Je tam krásně a byla bych blbá, kdybych dala přednost práci před kamarády. Vypínám notebook, beru si tenisky a letím za Terez a Williamkem.

Několim hodin pak brouzdáme Prahou – lépe řečeno – zakotvíme u IF cafe na kampaně, objednáme dortíky, kafíčka a mluvíme a mluvíme. William totiž vytuhnul asi do hodinky, co jsme se potkaly, takže využíváme situace. 🙂 Za odměnu ho bereme pak na zmrzlinu a na naprosto dokonalý hřiště. Který vám neřeknu kde je, protože tam budu chodit já a už tak je to tam kapacitně tip top 😀

---

No jak bych tak ten svůj týden zhodnotila – asi jako plný přátel a ti jsou v závěru stejně nejvíc. Fakt jsem ráda, že je mám.

Takže taková rada pro vás – udělejte si na kamarády čas. Často se hodíme za prací, za povinnostmi a kamarádi jdou na druhou kolej. A to je podlě mě strašná škoda! Často vám totiž můžou pomoct najít v tom vašem životě zase balanc.

Kamarádi, díky, že vás mám.

S.