Z Prahy na samotu

Já, jako někdo, kdo se narodil a vyrůstal v Praze, velkoměsta a ten život tam miluju. Nevadí mi, že chodím zbytečně rychle a všichni mě pořád okřikují, ať zpomalím (a to mám ke všemu krátký nohy, takže jít rychle je v mém případě docela umění:D). Nevadí mi prodírat se na Václaváku davy (no dobrá, to občas jo). Nevadí mi žít tak trochu v chaosu a ve spěchu. Jsem na tenhle životní styl zyvklá a vlastně si ho užívám. Baví mě, jak to všechno plyne. Kromě toho, Praha je pro mě jedno z nejkrásnějších měst. Ta historie, ty schovaný uličky a hlavně – tolik aktivit, které to město nabízí. Každý den můžete dělat něco jiného a přitom stačí přejít jen o blok dál.

To ale neznamená, že si občas ráda neodpočinu a nevyjedu do přírody. To naopak! Kdykoliv máme volno a je víkend, tak se snažíme jet někam na výlet, do přírody. Protože ačkoliv jsem na ten městský život zvyklá, tělo / mysl občas prostě potřebuje vyplnout a načerpat tu energii z přírody.

Proto jsem se těšila, až se ve Švýcarsku přesuneme tak trochu na samotu k našim známým. Počkat, řekla jsem tak trochu samotu? Tohle je samota s velkým S! Přemýšlela jsem nad tím, jaký vám dát nejlepší příklad, abyste pochopili, jak se tady žije.

Příklad 1 – Martin jel do MĚSTA a ptal se mě jak z pohádky tři oříšky pro Popelku: „Chtěla bys z města něco přivézt?“ A já si poručila masku na obličej, kterou tady v okolí prostě neseženete. Maximum kosmetického průmyslu jsou krémy anti-aging.

Příklad 2 – Hledali jsme, kam s Martinem jít sportovem. Přeci jen běhat se v tom sněhu moc nedá – minimálně tedy mě to nejde, protože já kloužu i při klasické chůzi, občas i když není ani náledí… Našli jsme bazén. Ten má ale otevřeno jen někdy a když už se trefíte do 2hodinového intervalu, tak tam logicky nebudete úplně sami. A důchodci mají podle mě ve zvyku plavat prostě křížem krážem, takže o sportovním plavání se moc mluvit nedá.

Ale řeknu vám jednu věc – já si nikdy neodpočinula a zároveň jsem nebyla tak produktivní jako tady. Prostě jen sedím u stolu, máme zapálený krb a já koukám na ten úžasný výhled. A neskutečně si to užívám. Nápady tady přicházejí samy, práce jde víc od ruky a já mám pocit, že  a jsem si už dlouho takhle neodpočinula a nevyčistila hlavu. Jen kdybych ještě mohla vypnout to spojení s Prahou, abych nemusela řešit občasné zkraty, které se mezitím dějou v tom „normálním“ pražském životě. To by bylo.

Zrovna dneska jsem telefonovala s kamarádkou a ta se mě ptala, jestli se s Martinem ještě nechceme zabít, když jsme spolu 24/7. Takhle, ono se to tak trochu nabízí, ale nechtěli 😀 My jsme tady tak děsně vyklidněný a každý si pracuje na svém, takže nemáme čas si lézt na nervy. Krom toho jsme se tu naučili pít 😀 Každý večer si dáme víno, koukáme ven na výhled a rekapitulujeme ten den nebo koukáme na film.

Za pár dnů se na necelý týden přesouváme do Prahy. Máme tam nějaké povinnosti a nejde to jinak.. A i když se na ní těším, doufám, že  mě to tam nehodí zase do toho „stresového modu“.

Zajímalo by mě, jak to máte vy. Jestli je pro vás příroda taky takový balzám a místo, kde se můžete zastavit, zamyslet a dát se do klidu.. A jak vnímáte města. Máte je rádi nebo vás ten shon, který tam je, spíš stresuje?

Těším se na vaše zprávy.

S.