JSME VE ŠVÝCARSKU!

Jsou tři věci, podle kterých poznám, jak rychle ten čas letí.

První jsou Vánoce. V lednu si do svých předsevzetí přidávám kolonku, abych dělala vše včas. Vzhledem k tomu, že Vánoce skončili teprve před chvílí, vždycky si do tohohle seznamu, lépe řečeno téhle kategorie, přidám i to, že tentokrát se na ty Vánoce připravím včas a až opravdu příjdou, budu si jen užívat vánoční pohody. Žádný stres. V červenci u bazénu mě nězajímá nic jiného, než být naložená ve vodě, chytání slunečních paprsků a těch teplých večerů, kdy můžete do noci courat po městě jen v tílku a do toho pít ledový kafe. Takže nějaký Vánoce mám víte kde. Z celoročního klidu mě vždycky vytrhne polovina prosince, ve které si uvědomím, že jsem to zase nějak nedala a že ten rok utekl snad ještě rychleji než ty předešlé.

Druhými “hodinkami” je pro mě moje ségra. Ono se říká, čas nejvíc letí s dětmi, ale vzhledem k tomu, že žádné nemám a ségra je přeci jen o 6 let mladší, jsem v tomhle ohledu dost upjatá na ni. Kolikrát si říkám, že ji prudím víc jak rodiče. Vždycky se ani nenaděju a chodí. Pak chodí do školky. Pak chodí na diskotéky, pak s někým chodí atd atd. Tohle je pro mě vždycky největší uvědomění si toho, že stárnu. A to sakra rychle! Čekám na den, kdy se otočím a dětí mých dětí mě budou navštěovvat v domově důchodců…

No a třetím ukazatelem jsou pro mě zážitky. Ať už je to dovolená nebo různé akce. U těch to ale funguje trochu jinak. Než je ten den D, čas jako by se zastavil a já si říkám, že se snad nedočkám. Oproti tomu, když ta vytoužená chvíle konečně nastane, moc dlouho se nezdrží a je pryč mrknutím oka.

Stejně tak to bylo tentokrát s naším slavným odjezdem do Švýcarska. Nemohla jsem se dočkat. Čas vůbec neutíkal. No a najednou sedím v autě, které je narvané k prasknutí, a odjíždím směr Bern. Jen mám trochu strach, že zase ani nemrknu a bude po všem.. Proto jsem si řekla, že si budu každý den užívat naplno! Jen musím najít balanc mezi těmi všemi aktivitami, které tu musím a chci stihnout..

Sakra, to byl ale dlouhý úvod k dnešnímu článku, Ano, úvod. 😀 Dnes jsem vám totiž chtěla popsat první dem ve Švýcarsku. Akorát já nerada začínám rovnou z “vostra”.

Takhle, sbalit si na necelé 3 měsíce je masakr. Oblečení mám jen pár (za to si tleskám), ale těch serepetiček okolo byste se nedopočítali. Kosmetika, elektronika, kávovar (hihi, nakonec jsem si ho prosadila) a další věci jako tablety do myčky, jídlo, termosky, atd atd. Nakonec to tedy dopadlo tak, že auto praská ve švech a já se děsím okamžiku, až něco začnu hledat. První týden jsme totiž přímo v Bernu a nechceme tedy tahat všechny kufry do bytu. S tím chceme počkat až do naší finálové destinace.

No, nebudu to natahovat, cesta byla kupodivu v pohodě. A to i přes to, že mi včera volali 3 lidi včetně babičky, že silnice v Německu je děs, padají tam stromy, jsou kolony a ať bez čaje a deky určitě nevyjíždíme. Nakonec to žádná katastrofa nebyla a my jsme za krásných 8 hodin včetně přestávek dorazili do Bernu.

Martin tu měl na 14h naplánovanou schůzku na univerzitě, takže jsme museli vstát ve 2 ráno, abychom vše stihli a neměli stres. Přijeli jsme nakonec do cílové destinace o 2 hodiny dřív. Ale alespoň jsme měli čas prohlédnout si město a dát si oběd.

Pokud by vás zajímali moje první dojmy z Bernu, tak upřímně můžu říct, že to město je nádherné. Malé domečky, všude sníh a usměvavý lidé. Co mě ale trochu překvapilo byla velikost města. Srovnala bych ho asi s Českým Krumlovem. Taky tak roztomlié a taky tak malé. Mám pocit, že jsme ho prošli už křížem krážem a zabralo nám to tak hodinu max. Martin je nadšený, prý sen pro turisty jako je on – nikde nemusíte courat 4 hodiny a vidíte vše 😀

Moc se mi tomu ale nechtělo věřit, že jsme už fakt viděli vše a že je tak malé. A tak jsem Martina poslala na univerzitu a sama se šla ještě projít. A hádejte co – nic dalšího jsem neobjevila. Naštětsí jsem po cestě našla Starbucks. Normálně ho nemám ráda, ale bylo to jistota WIFI a toho, že mě tu nechají zahřát a nebudou na mě divně koukat, i když tu budu sedět hodinu.

No nic, koukají se na mě divně lidi, kteří si nemají kam sednout. Tak já to balím a jdu to veleměsto projít asi ještě jednou. Snad to Martinovi nebude dlouho trvat. 3 okružní jízdy by mě už asi nebavily..

Tak, to z našeho prvního dne. Mějte se krásně a těším se zase brzy. Na víkend máme super aktivitu, tak budu mít co vyprávět.

S.