CESTOVÁNÍ: VALENCIE ZA 2 DNY – tipy na must see
Nikola Ježková, 12 října, 2019
„Nechceš se mnou jet do Lisabonu? Johni tam bude mít závody.“ Pronese Terez ve chvíli, kdy tramvaj zastavuje na mojí zastávce. „Tak jo“. Zavřou se dveře od tramvaje a tím se i nějak uzavře tohle téma. Od té doby o tom moc nemluvíme. A to hlavně z důvodu, že to vypadá, že v daný termín budu někde úplně jinde. Ale víte jak se to říká – člověk míní, život mění. A tak píšu asi 4 dny před plánovaným odletem Terez zprávu: CHCEŠ JET DO TOHO LISABONU? ZMĚNILY SE MI PLÁNY.
A tak začíná chaos se sháněním hotelu (ten jsme nakonec našly a krásný baby friendy! – Martinhal hotel), letenek a já si chystám svůj klasický seznam míst, která chci vidět. Zároveň se těším, že s námi pojede malý William, protože děti miluju. Zároveň jsem ale i nervózní. Nikdy jsem nebyla s malým dítětem déle jak den a najednou mě čeká 5 dní.
Hned na úvod se vám musím přiznat – patřila jsem mezi ten typ lidí, kteří nechápou, proč si mámy pořád stěžují, že nic nestíhají. Vždycky mě při tom napadne, co asi tak dělaj, když jsou celý den doma. A už vůbec jsem nechápala, z čeho jsou tak unavené. Maminky omlouvám se a dávám si imaginární facku!
Za těch 5 dní v Portugalsku jsem totiž pochopila, že to zdaleka není jen o tom, že si s malým celý den hrajete a v době, kdy spí (moje představa byla, že prospí polovinu dne), tak si doděláváte resty. Kromě toho, že to je fyzicky náročné (celý den taháte buď dítě, tašku plnou věcí nebo kočár), je to náročné i psychicky. Musíte být neustále v pozoru. A to 24/7. Děti jsou nevyzpytatelný a stačí se na chvilku otočit a jsou někde úplně jinde. Snídaně se najednou nenesou v pohodovém rytmu, kdy si popíjíte kafíčko a v klídku snídáte. Najednou je prioritou nakrmit toho caparta a během toho se pokusit něco i rychle naházet do sebe. A o teplém kafíčku si můžete nechat zdát.
Jestli jsem vás NEmatky teď vyděsila, tak se nebojte. Jestli totiž něco za těch pár dnů pochopila, tak je to to, že mamky jsou neskutečné! A zářným příkladěm mi v tom byla Terez. Byla od rána do večera usměvavá a ani jednou si nestěžovala, že je unavená. Chvilku jsem jí podezřívala, že je robot. Za to já, nevycvičená, jsem si vždycky večer sedla na postel a přemýšlela, jak to ty mámy dělaj. Jen jsem seděla a tupěla zírala. Mezi tím robotice T nakrmila, vykoupala a uspala Williama a pak našla ještě energii na to, aby si se mnou večer sedla do obýváků, objednala nám víno a nějaký večerní snack a ještě si se mnou hodiny povídala!
Během dne zase bylo vidět, že mě nechce ochudit ani o kousek Lisabonu, takže se mnou celý den courala městem, a to i přes to, že Lisabon je poměrně dost opak babyfriendly místa. Je to samý kopec a docela si při tlačení kočáru máknete.
Ke všemu se jí den před odletem udělalo fakt zle. Napadlo mě – sakra, to bude druhý den docela náročná cesta domu. No nebojte, supermama hned druhý den vyskočila a byla jakoby nic. Připravená na to zase se věnovat Williamovi na 120%. Vůbec to její nasazení nechápu a a za celý ten výlet má můj nezkonalý obdiv!
Za to moje pocity a mateřská sebedůvěra se během toho výletu houpaly jak na houpačce. Chvilkama jsem si přišla, že to mám pod kontrolou a chvilkama zase že vůbec! Napadlo mě – až budu jednou máma, budu taky taková robotice? Zvládnu to vůbec? Děti mám ráda a mám pocit, že většinou i ony mě. Ale to je většinou v době, kdy si hrajeme a jsou „příjemně nalazené“, takže nakrmené, přebalené a odpočinuté. Jednou během hlídání se mi stalo, že W. plakal a doteď jsem z toho nesvá. Plakal tak, že mi přišlo, že se chvilkami dusí. Nedalo mi to a použila jsem kamaráda GOOGLE. Zkušené maminky ze serveru emimino tam radí, ať se děti klidně nechají vybrečet. Dokonce některé píší, že jejich děti až zvrací, jak řvou. To mě dost děsí a neumím si představit, že bych takhle nechala díte brečet. Vždyť je to šílený nebo ne? Dá se vůbec na to, být máma, připravit? Existují nějaké „návody“? Nebo se prostě všechno naučím za pochodu?
Uvidíme…
A teď trochu k tomu Lisabonu, ať vás o ty tipy úplně neochudím.
Hodně jsem se inspirovala u mojí blogerské kamarádky Verči Tázlerové alias Stylish Coffee, takže sem přidávám odkaz na její článek. Je mnohem uspořádanější než já a zvládla toho navštívit rozhodně víc než já. My to měly takové lážo plážo, tak vám její tipy jistě poslouží lépe.
Odkaz zde:
Z Lisabonu jsem viděla takovou tu klasiku. Většinu hezkých míst najdete přímo v centru, takže nemusíte za krásami ani moc daleko. Mapu atrakcí jsme našla na internetu a přikládám ji na konec článku. Dokonce jsem si v mezičase zajela i do muzea kachliček. Ano, kachliček. Vlastně vůbec nevím, co jsme od toho čekala, protože bylo stejně nudné, jako to zní. A to se vší úctou. Ale 4 patra plné kachliček vás prostě po 2 místnostech ze 40 přestanou bavit. I když kachličky k Lisabonu prostě patří, takže mi přišlo minimálně fér, abych se o nich něco dozvěděla, když už jsem tohle město navštvíla.
Jak jistě víte, Lisabon je známý pro své žluté tramvaje, barevné domy a příjemné teplíčko i v zimě! Dalo by se říct, skoro ideál. Na druhou stranu jako negativum vnímám kopce. A to hlavně pro kočáry 😀 To prostě nešlo.
Během našeho výletu jsme si zajely i do městečka Cascais. Je úplně nádherné a dostanete se tam vlakem. Cena jízdenky je 2,5 eura, takže se to vyplatí 🙂
A ted nějaká ta kafíčka:
Zkrátka Lisabon byla zkušenost. Nejenom cestovatelská, ale i osobní. A tak jestli jste čekali klasický cestovatelský článek, snad nejste zklamaní. Ale Lisabon ve mě tentokrát zanechal víc než dojem cestovatelský, dojem obdivu. Obdivu nad tím, jak to ty mámy vlastně zvládaj. Kde berou tu energii a nekonečnou trpělivost. Takže mámy, smekám! A už se těším, až jednou budu stejně dobrá. Protože to mámy prostě jsou! Že jo?
S.
Error: No posts found.
Make sure this account has posts available on instagram.com.
