TÝDEN PŘED SVATBOU

Sandra

„To mi jako vážně zbývá týden?“ běží mi to hlavou každých 5 minut. Troufám si říct, že jsem byla celou dobu víc než klidná nevěsta. Nepanikařila jsem, dokonce jsem pár věcí nechala „náhodě“, no zkrátka žádná taková ta hysterka. Na to jsem byla samozřejmě náležitě hrdá. Tedy alepsoň do doby, než mi zbýval ten proklatý týden…

Pondělí

Snažím se dohnat všechno, na co jsem poslední 4 měsíce před svatbou tak trochu kašlala. Začínám mít pocit, že se to asi nestihne…

Úterý

Je to jistý, nestihne.. Chce se mi brečet. Vlastně – brečím. Nemáme kapelu, ani DJ a bez nich to prý nejde. Ha – já jim dám, že nejde. Zapínám Spotify a házím do playlistu „SVATBA“ po večerech naše oblíbené písničky…

Středa

Ráno letím před prací do solárka, abych nebyla na svatbu jak stěna. Při obědě zjišťuji, že mi chybí snubní prstýnek. No do pr****. Okamžitě volám do solárka. Prstýnek tam ale prý není. Panika, zoufalství a myšlenky, jestli to není znamení. Martin jako vždy zachraňuje situaci a prohlašuje, ať nejsem smutná, že v sobotu dostanu nový..

Nedá mi to a do solárka se jedu přesvědčit sama. Když mi paní podává prstýnek, že ho našla a schovala ho do pytlíku dochází mi, že jsem volala do jiného solárka. Aha..

Večer po cestě na kosmetiku bourám. Asi jsem se zamyslela. Ale jen tak lehce. Spíš do paní přede mnou šťouchnu. Naštěstí je moc milá a tak se při mém „já se hrozně omlouvám, já vůbec nevím, jak se to stalo“ jen usměje, vyměníme si čísla a rozloučíme se s tím, že kdyby něco, zavolá mi. Nevolala. Jen mi pak po měsíci psala na facebooku, že je ráda, že se nám dvou blondýnám nic nestalo. A já bych ji nejraději objala za to, že reagovala tak v pohodě a zachránila už tak stresující den..

Čtvrtek

Dva dny do svatby. Začínám se uklidňovat. Vše je ready a co není, už stejně nezachráním, tak proč se tím stresovat.. Večer jdu s kolegy z práce běžet štafetu. Běžím tak rychle, že se mi při posledním kilometru (kde jsou všechny kamery a foťáky) chce zvracet. Nevím jak, ale ustála jsem to. Tak to už dám i tu svatbu…

Pátek

Den před svatbou mám volno a lítám jak turbo myš. Ráno do Hornbachu pro sprej na sklenice na kytky. Rychle k ségře vyfotit fotky do kampaně. Domů nastříkat ty lahve. Sakra mám od spreje celý balkón i kalhoty. Uklidit, abychom se ze svatby vrátili do čistého a nemuseli absolvovat první manželskou krizi. Pak šup do auta a vyzvednout šaty v Adině, prstýnky v Alove, boty od stylisty pro Martina a pak s Martinem na nákup outfitu na after.

Uf, o půlnoci padám úplně vyřízená.

Martin

Rozlučka je za mnou a za týden to ještě jednou oslavíme. Už aby to bylo.

Pondělí

Práce… Klasický den.

Úterý

Práce… Klasika

Středa

Sany vypadá nervózně, tak se ptám, co se děje. Dozvídám se, že se svatbou dostatečně nepomáhám a že se to nestihne zařídit. Hrdinně na sebe beru několik zásadních úkolů – v zásadě ale jen obeslat svatebčany s organizačními informacemi.

Čtvrtek

Práce a večer konečně obesílám svatebčany.

Pátek

Po práci jedu se Sany do Smolotel zkontrolovat, jak je připravené místo na oslavu. Zatím není podle očekávání, protože se koordinátorka zpozdila a organizaci tedy přebírá Sany. Já obdivuji její organizační schopnosti a plním přidělené úkoly typu přines, zvedni a nepřekážej. Večer se pak zastavujeme na Chodově dokoupit poslední oblečení.

Protože mě bolí v krku, jdu brzy spát, aby bylo to mé ANO zítra pořádně slyšet.

DEN SVATBY – PŘÍPRAVA

Sandra

A je to tady, den D. Je to zvláštní, ale nejsem vůbec nervózní ani unavená, i když jsem spala jen 5 hodin. Tak dnes už budu paní.

Sraz je v krásných prostorách K10. Mám tam všechny svoje družička a mou milovanou sestřičku – svědkyni a maminku. Přípravy budou společné. Mně dělá makeup úžasná Lucie Janků a holkám Lidka Šimsová Atmosféra je hrozně příjemná, pořád se něčemu smějeme, popíjíme bublinky a já se vlastně už nemůžu dočkat, až půjdu k oltáři.

Mezitím přijíždí Martin a s kamarády posedávají na zahradě a kouří doutníky. Trochu je šmíruju z okna O:-)

Pořád nejsem nervózní. Jen šťastná.

Martin

Ráno vstávám sám – Sany už je dávno v K10 a připravuje se. Já se naopak připravuji už doma a mám to spočítané – nemyslím tím spočítané v životě, ale že do K10 mi to zabere 15 minut taxíkem. Bohužel mně ale nedošlo, že taxík potřebuje i nějaký čas na příjezd, takže přijíždím po akademické čtvrthodince, což kluci dají náležitě najevo. Před obřadem se příjemně ladíme šampaňským a doutníky.. A já se hrozně těším… Zatím to vážně vypadá na ten nejlepší den v životě. Z kluků nadšení úplně září a já vím, že mám ty nejlepší přátele na světě a že za chvíli budu mít i tu nekrásnější a nejlepší ženu.

OBŘAD

Prodírám se keřy, abych se dostala na místo, odkud mě nikdo neuvidí a odkud pak sejdu na ten WOW efekt k oltáři. Příjdu si jak lesní víla.

Začínám být nervźní z toho, že jsem nervózní. Ve škol tot otiž před zkouškou bylo vždycky dobrý znamení..

Začíná hrát moje písnička. Pomalu scházíme dolů. Sleduju ty známé tváře našich nejbližších. Vidím slzy. Snad jsou to ty štěstí. U oltáře se na mě usmívá Martin. Z druhé strany si utírají slzy moje družičky a já bych je nejraději objala. Místo toho zašeptám „Nebrečte!“ Ale vlastně tím uklidňuji jen sama sebe, abych si nezničila make-up dřív než je třeba.

Martin mě chytne za ruku a mně je jasné, že tam stojím s tím pravým. Chtěla bych mu dát pusu, ale musím počkat než nás k tomu oddávající vyzve. Když altánkem zazní dvakrát ANO, jsem naměkko.

PRVNÍ NOVOMANŽELSKÝ POLIBEK

Je čas na gratulace a já se konečně můžu se všemi pozdravit. Snažím se vnímat každého na 100%, ale přiznávám, občas jsem jak v jiným světem. Mám chuť se štípnout, jestli se mi to nezdá. Kolem je ruch, slyším smích, gratulace, rady a výhružky, že jestli se o Martina nebudu hezky starat bude zle (tyhle výhružky jdou kupodivu z mojí strany rodiny)

Martin

Cestou k altánku jsem nasbíral spoustu pozitivní energie od mámy, táty, bráchy, příbuzných i kamarádů. Všichni jsou tak neuvěřitelně veselí a nadšení, že bych si přál tento den prožívat napořád stále dokola. Dokonce i nebe je po týdenních přeháňkách jako vymetené.

Najednou začne hrát naše písnička a všichni se usazují na místo. Po stranách oltáře se řadí družičky s družbami (mimochodem děsně znějící slovo) a já začínám být trochu nervózní. Snad aby se nic nepokazilo.

Nabízím mámě rámě a na pokyn koordinátorky vyrážíme. Vzpomenu si, jak mi Sany vyhrožovala, že na můj nástup zařadí jako hudební doprovod „I´m sexy and I know it“ od LYMFAO. Představa, co bych asi mohl předvádět, mi přijde komická.

Stále hraje naše písnička, na tu ale nastupovat nemám. Takže když procházíme uprostřed svatebčanů, hudba najednou zmlkne a my kráčíme v tichu. Můj krok trochu znejistí. Máme čekat až pustí tu správnou písničku? Nebo vůbec něco? Nakonec si říkám, že přeci jen je možná ticho ten nejkrásnější zvuk a plynule dorážíme k oltáři. Rozhlédnu se a nemůžu být šťastnější. Obklopen tolika lidmi, které miluju, s nimi ani nejde mít strach.

A není z čeho. Když přichází Sany, přestávám totiž všechno okolí vnímat. Je nepopsatelně nádherná..

Samotný obřad uteče jako voda. Ani si pořádně tu atmosféru nezvládnu začít užívat a už jsou naše ANO na světě a prstýnky na rukou. Dokonce jsem trefil i správný prst. Nutno přiznat, že Sany samozřejmě nenechala nic náhodě a na tom jediném nehtu měla přilepený malý diamant, tedy jeho imitaci – předpokládám. A rázem jako by na ničem jiném než nás nezáleželo. Mám svoji ženu!

HOSTINA

Sandra

Hostina probíhá jen s rodinou, abychom si je náležitě užili. Pak příchází proslovy svědků. Když příjde řada na ségru, brečíme všichni jak želvy. Takový doják jsem snad nezažila. Když končí proslov větou: „a tak Máťo, i když do naší rodiny už dávno patříš, vítám tě do ní ještě oficiálně..“ brečí snad i Martin (a ten nebrečí nikdy, protože je to drsňák:)), kašlu na make-up. Zvedám se a tu mojí malou sestřičku objímám, div ji neumačkám.

Martin

Na začátku hostiny mě překvapí s panákem, ve kterém mám místo alkoholu vodu. Na rozdíl od Sany. Prý jsem si tím vylosoval, že budu pod pantoflem. „To to teda začíná“ – předstírám naoko nespokojenost, ale vím, že mi už do konce života nebude nic chybět.

Oběd je vynikající, vzájemně se nakrmíme polévkou a poslechneme si proslovy. Největší překvapení je Nikča, která mě dojala. Jen to že jsem novopečená hlava rodiny (zdravím Sany 😉) mi zabránilo, abych se rozplakal. Pozn.: S tou hlavou rodiny jsem si to nemohl odpustit, protože tím Sany už dlouho škádlím.

OSLAVA

Sandra

Pak už příjíždí kamarádi a začíná ta pravá oslava. Fotíme se, pijeme, tančíme, krájíme dort, máme proslovy od kamarádů, takže ano – zase brečíme. A pak zase pijeme, tančíme, hrajeme hry, dražíme podvazek,….

Jsou dvě ráno a já vyčerpaná, ale nesmírně šťastná za to, jak dokonalý den to byl, padám do postele.

Ráno se budím poprvé jako Richterová! A když jsem kouknu na toho svého mužu, jsem nesmírně šťastnáa. vděčná – zvládl se mnou ty svatební přípravy na jedničku a určitě nás čeká krásný život. Jsem vděčná za rodinu mojí, ale i tu novou, kterou jsem svatbou získala. Za to, že byli tak ohromnou oporou a pomocí. Za družičky, které dělaly, co mi na očích viděly a neskutečně mi všechno ulehčily. Za kamarády – moje i Martina, že díky nim byl ten den ještě hezčí.

A slibuju si, že tyhle lidi chci vidět častěji. Ne jen na svatbách, narozeninách, Silvestru. Chci je mít ve svém životě jak jen často to půjde, protože to oni ten náš život dělají takový, jakým je.

Martin

Párty se rozjíždí a já taktně zachovám diskrétnost o proběhlých událostech.

Ale ráno, když se probouzím, tak mě překvapuje, jakou změnu cítím. Vždyť se probouzím vedle manželky, se kterou jsme si slíbili to nejkrásnější, co můžeme. Pocit, že se minulý den událo něco kouzelného, umocňuje od té doby prstýnek, který mi stále připomíná tu jedinou, se kterou už napořád budu prožívat náš společný život, stejně jako i ten krásný den se všemi těmi úžasnými lidmi, kteří nás přišli na začátek nového života podpořit a s námi ho oslavit. Na vysvětlenou nejsem totiž zvyklý nosit šperky a vážně je znát těch několik gramů kovu a s ním nerozlučně spojených citů a vzpomínek.

A teď už můžu žít šťastně, až navěky….