PŘÍBĚH O JEDNOM PŮLNOČNÍM TETOVÁNÍ

Mám jednu silnou vlastnost (kromě jiných, samozřejmě), která si ale naprosto odporuje s tímto článkem. Tou vlastností je ROZVÁŽNOST!

Při každém větším rozhodnutí vždy zvažuji pro a proti, přemýšlím co by kdyby, radím se, no zkrátka jsem realista. A konzerva. Proto pro mě vždycky byly věci jako tetování a piercing šílené drama. Především z důvodu, že jsou to rozhodnutí do konce života. Občas se nám ale v životě stane něco, co si naprosto odporuje s vaším běžným počínáním.

15 let

První zkrat nastal v mých 15ti, kdy jsme se s kamarádkou rozhodly, že chceme piercing do nosu. A tak jsme si ho udělaly. V koupelně. Byla to tak spontánní akce, že jsme ani neměly piercingové naušnice a musely jsme si tam dát nějaké do ucha, než jsme koupily v obchodě ty správné.  Upřímně, nechápu, jak se to stalo. Nesnáším jehly a sama bych se nepíchla ani do prstu.  U piercingu jsem ale asi nepřemýšlela tolik jako u tetování, protože naušnice se dá vyndat a většinou po ní ani nic nezbyde. Stejně tak jako se to stalo s tím mým. Vyndala jsem ho po pár měsících. 80% lidí co znám ani neví, že jsem něco takového měla.

26 let

Další poměrně spontánní akce, tentokrát s trvalejšími následky, se stala minulé léto. Vzpomínáte ještě na náš výlet se ségrou na jachtu? Tak právě tam jsme se rozhodly, že si dáme společné tetování. Fotografové z TRAGY měli krásné, a tak nám dohodili jejich tetéra. K mému zděšení tetér napsal, že hned tři dny po našem návratu má čas a ať přijedeme. Ouč.. tak z toho už se nevykroutím.

Na místě v salónu proběhla zvláštní akce – neměly jsme nic připravené, jen jsme věděly, že chceme luční kvítí. A obrázek jsme vymyslely na místě. Na místě, chápete, jak moc to jde mimo moje smýšlení? A nakonec jsem byla nejvíc nadšená a pořád jsem moc spokojená. Možná je to i tím, že to je na místě, kde to není úplně vidět, a tak se mi to neukouká. Občas na něj dokonce zapomenu a při sprchování se leknu, co to je 😀

27 let

Panečku, to byl úvod. Teď ale k jádru věci tohoto článku :). Jistě všichni znáte moje druhé já, parťáka do nepohody  – Gábi.  Známe se asi od 4té třídy, kdy tahle malá brunetka nastoupila v lacláčích a vystrašeným výrazem do naší třídy. Zprvu jsme se nekamarádily, první kontakt nastal až na škole v přírodě, kdy jsem omylem chytla jejího plyšáka, se kterým si ostatní zlomyslné spolužačky házely. Jak to tak bývá, poslední bere – od naštvané Gábi jsem to schytala ramínkem.

Nevím, jak se to vzhledem k tomu úvodnímu kontaktu stalo, ale staly se z nás kamarádky. Za ty roky jsme toho prožily tolik! U 30% našich historek je mi stydno. Ale za ty ostatní jsem nesmírně vděčná.

Bylo tedy nějak tak přirozené, že jsme začaly přemýšlet o tetování i spolu. Jako takový znak našeho přátelství. O obrázku přemýšlíme od našich 15 let. Nápady se měnily a od diamantu, kočičky, tečky, srdíčka, jsme se dopracovaly k něčemu naprosto ujetému. Ve svých 27 letech jsme se rozhodly, že nás dvě prostě nejvíc vystihuje to ramínko. První „kontakt“, já je běžně kradla z diskoték (neptejte se proč, nevím!) a pak jsme spolu byly na brigádě v šatně. Haha, to jsou důvody, musím se smát ještě teď.

A takhle to nakonec všechno dopadlo:

PONDĚLÍ

Je pondělí a já Gábi posílám svoje zbrusu nový tetovací inspo. Ramínko. Nejdřív trochu s nadsázkou, později naprosto vážně! K mému překvapení mi to G. odsouhlasí a hledáme volný termín u známých tetérů. Nikdo nemůže dřív než v dubnu. Nevadí, alespoň máme čas na rozmyšlení.

Doma beru propisku a kreslím si na různá místa ruky. Martin se trochu zoufale směje a prosí mě, ať si to dám alespoň pod hodinky.

ÚTERÝ

Je úterý. Po práci mířím směr SmetanaQ za G. Večer je boží jako vlastně vždycky, když jsme spolu. Smějeme se, probíráme svatební přípravy, sdělujeme si novinky a – PIJEME. V rámci vzpomínání míříme do Popocafepetlu, kam jsme chodily na střední skoro pořád. Objednáváme si klasiku – 2l SANGRIE a je nám fajn. Vlastně možná až moc fajn. Začneme řešit tetování!

Sandra: „Já bych to tetování chtěla hned!“

Gábi: „Tak najdeme salón a jdeme.“

a zadává do telefonu – tetování otevřeno nyní. Nic nenachází a tak z prvotního nadšení, že se v 11 večer necháme potetovat, postupně upadá.

Gábi odchází na toaletu.

Gábi přibíhá z toalety a křičí, že už ví, jak na to. Že prý musí zadat Tetování nonstop.

Sandra se směje a doufá, že se nakonec nic nenajde, protože tohle nabralo spád.

Gábi drží telefon v ruce a nějaké paní oznamuje, že jsme teda za 30 minut na místě.

Sandra: „sakra“

Míříme centrem směr Vodičkova, kde je snad jediný nonstop salon a dokonce má i super hodnocení. Smějeme se, trochu brečíme, ale jdeme na to!

V salonu nám otevírá rozespalý potetováný „týpek“, což mě trochu znervózňuje. Když u stolu vidím GIN, jistota mě opouští úplně.

Podepisujeme prohlášení, že s tetováním souhlasíme a prohlašujeme, že rozhodně nejsme opilé.

Následně vysvětlujeme, co to teda chceme za tetování. Vtipné je, že zatím vždycky mě tetoval cizinec a já se vždycky musím hrozně smát, když někomu vysvětluju tetování v anglčtině. Představuju si, jak mi bude špatně rozumět a vytetuje mi třeba prase.

Když prohlašuju“ we want a hanger“, tetér vytřeští oči, začne se smát a prosí mě, jestli si to může natočit (nebojte, nemyslím si, že kvůli tomu, že to je super nápad!). V tu chvíli vidí mojí ruku pokreslenou propiskou (ano, to jak jsem si to „načrtávala“ den předem doma) a jde do kolen. Takové připravené zákaznice o půlnoci ještě neměl. Naštěstí máme dost rozumu na to, abychom si tetování daly nakonec někam, kde vlastně vůbec nebude vidět..

Formality máme za sebou. Demokraticky se rozhodneme, že Gábi půjde na řadu první. Když se pán zeptá, kdo jde první, Gábi vykřikne: „ONA“. Jako zkušenější (přeci jen už jedno tetování mám!), jdu hrdinsky na věc. Lehám si na lehátko, vyhrnuji tričko a čekám už mě tak známou bolest.

TO JSEM SE ALE SPLETLA. Nevím, jestli to je místem, ale ta bolest je neskutečná. Krčím čelo, zatínám rty a modlím se, ať už to je za mnou. Následně mi dochází, že alkohol moc neotupuje, naopak, ještě víc rozproudí krev a pak to sakra bolí!!

Motiv je naštěstí tak malý, že to mě i Gábi zabere dohromady tak 5 minut.

Potetované odcházíme směr bar U Sudu, kde si ještě v rámci sentimentálnosti objednáváme Strongbow.

STŘEDA

Ráno se budím jak v nějakém filmu. S kocovinou si jako první vyhrnu tričko, abych se ujistila, že to byl jen sen. Tetování tam ale skutečně je. Sakra, cos to udělala. Bolí mě hlava, ale je mi nějak tak lehko. Spontánnost asi osvobozuje.

Celý den pak dostávám zprávy od Gábi. Nejdřív se bojí, co když v tom salonu něco chytla. Pak přijdou zprávy typu: Já to chtěla výš a víc doleva. Ale v závěru sama sebe uklidní a schodneme se, že tuhle historku řadíme na horní příčky našich praštěných akcí.

A to je historka o mém spontánním večeru, který překonal naprosto všechna má očekávání. Ráda bych závěrem řekla – buďte trochu spontánní, nepřemýšlejte občas tolik nad tím co by, kdyby. Jen si to, prosím vás, nedokazujte zrovna tetováním o půlnoci.  Začněte třeba u těch bot, po kterých už tak dlouho toužíte, nebo vyrazte na ten výlet, který plánujete už taak dlouho. 🙂 Bude to stát za to, věřte mi!

S.