Tak tahle písnička byla před odjezdem na Kubu na mém playlistu numero uno. Slyšela jsem ji 100x, ale přes to jsem byla schopná si z textu zapamatovat jen to slovo Havana. Byla jsme zvědavá, jestli tady v tom hlavní městě taky nechám srdce (jako se zpívá v písničce). No upřímně, nechala jsem tam spíš plíce. A to nebyl jediný orgán, který trpěl. Ach ten jejich rum…
Dáváme sbohem all inclusivu ve Varaderu a míříme směr hlavní město – Havana. Jako dobravu volíme autobus pro turisty, který nás každého vyjde na 14 pesos. Po 2 hodinách jsme konečně na místě. Ubytovaní máme v krásném apartmánu, které jsme našli přes AIRBNB.
STŘIH
Stojím na náměstí a v hlavě mi jede text písničky. Vlastně si zpívám pořád dokola jen Havana na na na, zbytek textu pořád neumím. A jsem u vytržení. Havana je dokonalá svou nedokonalostí. Je přesně takovým městem, jaké si na Kubě představujete. Centrum je plné téměř padajících budov, ulicemi se prohání nablýskaná americká auta všech barev a je tu ten správný turisticko-kubánský ruch. Co byste si ale možná nepředstavovali je to, že se tu od těch výparů z aut, která měla naposled technickou kontrolu v roce nula, nedá vůbec dýchat a vy se na konci dne budete cítit poměrně dost přiotráveně.
Procházíme ulicemi a já fotím jako blázen. Hlavně auta, která jsou jak vystřižená z filmu. Nejde si je nezamilovat. O tom, že jsem podlehla, svědčí i moje paměťová karta, na které je tak 100 různých aut. Sandra a miluje auta. Kdo by to byl řekl. Druhou věcí, která mě dostala, byly budovy. Ulice, které jsou plné starých budov, kdy třetině z nich padá omítka a některým chybí střecha, jsou plné atmosféry. Když jimi ještě projede růžový kabriolet a ozve se Kubánec, který zrovna ve španělštině cosi povykuje, jen stojím a zírám. Tak tohle je ta Havana.
Když vidíme vše podstatné, je čas zažít Havanu i co se party týče. Havana rum přece nevznikl pro nic za nic. To ještě netušíme, že ten večer poznáme těch stránek Kuby několik. Usazujeme se v místním baru kousek od autobusového nádraží a objednáváme si Piňacolady a Cuba Libre (ty nás v přepočtu vyjdou asi na 40 korun). Bar je plný místních, z repráků hraje Despacito, které, jak jsme zjistili, je tu ještě pořád hodně v kurzu. Pak s objednáváme další Cuba libre a další Piňacolady. Postupem večera zjišťujeme první nepříjemnost – záchod je společný a nemá splachování. Jako splachování tu totiž funguje „hajzlbába“, která záchod spláchne kýblem po cca 4 lidech. Když jí ale dáte nějaké drobné, postará se. Dokonce vám na záchodě i vytře. O pár hodin později zjišťujeme další nepříjemnost – nemáme doutníky! Jsme na Kubě a nemáme doutníky! Martin s Kubou se tedy vydávají vstříc centru najít někoho, kdo jim je prodá. Naštěstí na Kubě není nic problém a každý tu má všechno. Nakonec kluky odchytává kdosi, kdo je vede k sobě domů, kde zrovna jeho rodina večeří. Otevírá šuplík a klukům předává doutníky. Jeho syn od polívky jen koulí očima a zřejmě to pro něj není vůbec nic neobvyklého.
Společensky zmožení jsme na cestě domů. V noci to má snad ještě větší kouzlo (i když možná za to mohl rum). Koukáme po budovách, barech a sledujeme místní život. Všem nás zůstanou viset oči na balkóně, na kterém Kubánci pořádají mejdan. STŘIH! Ani nevím jak, stojím na tom balkóně a snažím se dorozumět s místní kudrnatou holkou, která se ujala role DJky. Rázem zjišťuji, že angličtina se tu nechytne. Posilněná rumem zkouším oprášit svojí francouzštinu. Taky nic. Postupem večera zjišťujeme, že z 10ti lidí tu umí lámanou angličtinou jen jeden. Vzdávám to a přesouvám se na taneční parket do obýváku. Kubánky se nás snaží naučit tancovat po jejich. Moc nám to nejde a vypadáme u toho asi spíš legračně než sexy, jak to umí ony. Ale jim to nevadí. Všichni jsou strašně milí a my si tuhle akci užíváme všemi doušky.
Party nás nakonec donutí opustit fakt, že toaleta nemá dveře a je v kuchyni. Neschopná toho, čůrat za přítomnosti jiných lidí, donutím zbytek party tuhle divočinu opustit. Necháváme pár pesos jako poděkování a mizíme.
Na cestu domů si objednáváme taxi. Jasně – chceme kabriolet. Máme štěstí, řidič je mladý černoch, který hned odhadl naší náladu a pouští Michaela Jacksona. Všichni zpíváme a tancujeme, včetně řidiče, který v jednu chvílí dává tóny, které jsou srovnatelné s originálem. Ve chvíli druhou pouští volant a předává mi řízení. Ječíme, smějeme se, zpíváme, tancujeme. A je nám skvěle.
Druhý den je nám skvěle už o malinko míň, ale nedá se svítit. Vyzvedává nás taxík a jedeme směr další destinace. O té ale zase příště.
Havana jako taková je spíše o atmosféře než o honění památek. I tak bych doporučila pár hezkých míst, kam se vydat.
Martin: Havana není jen skvělý rum, ale i překrásné město, kde se před půl stoletím zastavil čas a v němž si můžete pročistit plíce doutníkem (vážně ta překrásná stará auta neskutečně smrděj???? ).
Gábi: Havana je místo, které musíte vidět. Je naprosto jedinečná, naprosto zničená a přitom naprosto nádherná a dokonalá. To místo je nabitý energií. Prostě se tam jen usmíváte štěstím. Ten pocit: „WOOU jsem vážně tady“. Přidejte jízdu ve stylových starých amerických kabrioletech se smrtelně silným mojitem a fantastickými kamarády a máte zážitek, na který nikdy nezapomenete!
Kuba: V Havaně se k nám přidal i Kuba. Začal svůj cestovatelský blog, tak se na jeho postřehy můžete podívat tam. Myslím, že se pobavíte :)) http://voyage-dream.com/2018/02/21/den-2-havana-03-02/
Tak zase u další cesty.
S.
restaurace Esgione de Cuba
Hemingwayův bar
Error: No posts found.
Make sure this account has posts available on instagram.com.