PŘEKONEJ SVŮJ STRACH

Občas nám v životě nastanou situace, kdy musíme překonat svůj strach, sami sebe. Srdce nám buší jak o závod, v hlavě nám nějaký hlásek našeptává, ať to neděláme a adrenalin stoupá nahoru závratnou rychlostí. I když se nám při takových situacích svírá žaludek, stojí za to. Nutí nás si totiž uvědomit to nejdůležitější: ŽE ŽIJEME!

Nikdy jsem nebyla úplně adrenalinový typ. Nikdy bych neskočila bungee, nikdy bych nešla do tandemu a nedostanete mě vlastně ani na vážně děsivou horskou dráhu. Z výšek mám respekt. I když je nadevše miluju. Vždyť to už víte – vyhlídky, rozhledny, hory, střešní terasy, to je moje. Ale musím být vždycky pevně nohama na zemi a mít pocit bezpečí.

Občas ale nastanou ty chvíle, kdy musíte – CHCETE – překonat sami sebe. Protože ten adrenalin je k nezaplacení a vy potřebujete v životě nějaké to „vzrůšo“. Pamatuji si třeba, jak jsem s mámou slaňovala přehradu, jak jsem sjížděla lanovku 200 metrů nad zemí, jak jsem šla na nejhnusnější dřevěnou horskou dráhu, která vypadala, že se rozpadne. A taky si pamatuju ten skvělý pocit, který jsem měla, když jsem to měla za sebou. Jak mi zářily oči a pusa se nezastavila, protože o tom zážitku chtěla povídat do nejmenšího detailu.

A tak, když Martin navrhl jet do Rakouska na feraty, neváhala jsem. Měla jsem strach, svíral se mi žaludek, ale šla jsem. Těšila jsem se na ten pocit na vrcholku skal. Co ale jsou ty feraty. Je to takové jednodušší horolezectví. Jsou to vlastně zajištěné cesty po skalách, kde se jistíte za ocelové lano. Občas jdete po „schůdkách“, občas došlapujete jen na malý plechový čtvereček a občas prostě a doslova nemáte kam šlápnout 😀 Takže hledáte sebemenší skulinku ve skále, která by vás udržela.

Řeknu vám, první úsek byl děs. Vždycky než se do toho dostanu a zvyknu si na tu výšku a pohyb, jsem na pokraji umření. Rozklepou se mi nohy i ruce, začnu zrychleně dýchat a hlavou se mi honí jediná myšlenka – že dolů se prostě nedostanu. Jestli je totiž něco těžšího než šplhat nahoru, tak je to šplhat dolu. To prostě nechcete.

Druhá část už byla zábavnější. Začala jsem si víc věřit, zpívat si a hlavně – obdivovat tu nádheru kolem sebe. Cesta totiž vedla vedle vodopádu a v kombinaci s výhledem na malou rakouskou vesničku to nemělo chybu.

Na samém vrcholu jsem si musela radostí zakřičet. Euforie a doznívající adrenalin si to prostě žádal. A tak jsem si sedla na skálu, nohy dolů, vzala si svoji vítěznou čokoládu z batohu a kochala jsem se, usmívala jsem se – ŽILA JSEM.

A co z toho plyne? Překonejte občas svůj strach, dovolte si trochu se bát. Ten pocit potom je totiž vážně k nezaplacení a uvidíte, že se budete cítit skvěle. Nehledě na to, že u takových aktivit vaše hlava úplně vypne – problémy jdou stranou –  a jste to jen vy a nikdo jiný. A to občas potřebuje každý, no ne?

Váš nebojsa – S.