WINGS FOR LIFE 2017

A je hotovo. Další Wings for life je za námi. Jediné, co mi po závodech zbylo jsou bolavé nohy, tatranka z cíle a dobrý pocit. A to se počítá.

Tyhle závody pro mě mají zvláštní význam. Nejenom, že to jsou jediné běžecké závody, které jsem kdy běžela, ale ještě se mi k němu pojí krásné vzpomínky. Pamatuji si, jak jsme minulý rok s Terez trénovaly. Scházely jsme se ráno v práci dřív, abychom si mohly jít zaběhat. Nebo jak jsme šly den před závody do prodejny se sportovní výživou a nakoupily si gely, ionťáky, energetické tyčinky, no prostě všechno, co šlo. Druhý den jsme byly naspeedované ještě než jsme vyběhly. Pamatuji si ale i ten pocit euforie, když jsme doběhly. Vlastně si to všechno můžete přečíst v minulém článku. Věřte mi, pobavíte se. (článek zde) Proto jsem se hrozně těšila na další ročník. Tentokrát jsme s sebou vzaly i naše kluky. Terez teda rovnou dva. Rozhodla se totiž podpořit tuhle dobrou věc i v těhotenství. Klobouk dolů!

PŘÍPRAVA

Ročník 2017 jsem chtěla vzít zodpovědně. Přeci jen, měla jsem tentokrát víc času než 3 týdny. Měla jsem týdnů 5. To byl luxus, kterého jsem chtěla využít. Proto jsem zahájila dokonce i výzvu madeforrun, která mně/nám měla pomoct nás víc motivovat. (Btw ta stále pokračuje, takže se můžete těšit na další běžecké články). A tak jsem běhala. Do práce, po práci, ráno. A fakt mi to začalo jít a hlavně mě to bavilo. Pak mě ale šíleně začaly bolet holeně a já skoro dva týdny sotva chodila. Zpětně jsem zjistila, že to je nejspíš zaviněné častým běháním kopců a možná špatným našlapováním. A tak jsem přes dva týdny nemohla dělat nic, jen si doma trochu posilovat. Když bolest přešla, hned jsem se dala do tréninku, abych dohnala resty. Ale co čert nechtěl – onemocněla jsem. Ole 2:0 pro línou Sandru.

No každopádně i přes všechnu tu nepřízeň jsem na běh vážně těšila. Nečekala jsem zázraky a tak jsem si stanovila cíl alespoň na 7 km. Nic se nemá přehánět a já pak nechtěla být zklamaná.

DEN D

Na hotel jsme přijeli až po desáté hodině večer a mně už v těle pomalu stoupala nervozita, spala jsem nakonec jen asi 5 hodin. To není zrovna ideální odpočinek před závodem, ale co..

Start byl ve 13h. Startovní dráha byla rozdělená do koridorů podle toho, jak pokročilý jste běžec. Kluci šli samozřejmě do 2, my s Terez a prckem v bříšku jsme se skromně vydaly do 3. No co, už jsme tu jednou běžely, tak jsme si mohly dovolit trochu lepší level. Krom toho 4 na nás byla už moc narvaná.

Upřímně, začátek závodu pro mě nezačal zrovna nejlépe. Nejenom, že se mi chtělo hrozně čůrat a z toho koridoru se už prostě nedá odejít, ale ke všemu mi nehrála hudba. Takže jsem celý běh běžela bez hudby a musela se zabavit jen svými myšlenkami. Což byla docela prekérka, protože samozřejmě jsem nejvíc myslela na to, že už nemůžu. Tak jsem pak začala hodnotit outfity běžců, přemýšlet, kdo z nich je profík a kdo ne, koukala jsem na bratislavské budovy, zkoušela mluvit slovensky.. No chápete, prostě jsem se musela odreagovat. Long story short – auto mě dojelo na skoro úplně stejném místě jako minulý rok!!! No já nevěděla jestli se smát nebo brečet. Smát, protože to bylo fakt vtipný, že mě dojelo téměř úplně stejně. Brečet, protože mi chybělo asi 400 metrů do 10km. Na druhou stranu, alespoň mám zase cíl na příští rok 😀

A jak dopadli moji parťáci? Martin dal skoro půlmaraton – 20km, Johni (a to bez tréninku) 13km a Terez neuvěřitelných 5km. Všem tleskám. Jste fakt dobrý!!

Běh jsme zakončili oslavou na střeše Euroveii v Redbull VIP a mně právě došlo, proč jsem zase nemohla usnout…..

Na závěr bych chtěla říct, že ať jsem se vymlouvala na cokoliv, je to všechno jen o vůli a o tom se čas od času hýbnout. Tělo vás v tom při tom hromadném běhu nenechá a jsem si jistá, že každý z vás by alespoň na těch 5 km dosáhl. A víte, co se říká. Když si myslíte, že už nemůžete, tělo může ještě ze 70%…. Takže se toho nebojte a příště se zapojte s námi. Je to vážně hrozně krásný běh a ještě pomůžete dobré věci!

Běhu zdar