JE TO KLUK!

Máme miminko!!! Bez těhotenství a porodních bolestí. 😀 Asi tušíte, že mluvím o pejskovi. Před měsícem se můj přítel „zbláznil“ a rozhodl se, že už nastal pravý čas pořídit si jeho dlouho vysněného francouzského buldočka. Jako správná milovnice zvířat jsem měla jen jednu podmínku. Ať není z množírny!

No a jak se množírnám vyhnout? Už inzerát může být podezřelý, např. chybí-li jméno, telefon, nebo je inzerát shrnut pouze do jedné věty. 😀 Samozřejmě napoví i fotky. A když už najdete ten pravý, zkuste se držet následujících bodů:

Kupte pejska z chovné stanice
Jeďte pro něj až na místo, kde žije
Chtějte vidět rodiče, minimálně matku
Ptejte se
Trvejte na smlouvě a očkovacím průkazu

Plní očekávání největší roztomilosti, kterou jsme za celý život viděli, jsme zaparkovali na místě a vstoupili do domu. Jako první a vlastně asi nejvíc nás vítala maminka štěňátek, ta k nám evidentně chtěla nejvíc. 😀 Ale hned za ní se vynořili rozkošní, nemotorní buldočci. Už zbývali jen tři z toho jedna fenečka. Tím se výběr snížil na dva, jeli jsme si totiž pro kluka. Nebyl bychom správný pár, kdyby se jednomu nelíbil jeden psí kluk a druhému ten druhý. No a nebyl bychom správný pár kdyby nakonec nevyhrálo slovo ženy. Tedy moje. 😀 Na cestu jsme dostali očkovací průkaz, smlouvu, pár granulí, na které bylo šťendo zvyklé a hlavně Ludvíka. Ano čtete správně. Miminko dostalo jméno Ludva. Jestli si říkáte, že jsme se zbláznili, já si to taky nejdřív myslela, ale když se podíváte do těch psích očíček a spojíte si je s tím mohutným, nemotorným, ale malým tělíčkem, prostě to k němu sedne! 🙂

Po příjezdu domů nám začalo pár nejnáročnějších měsíců plných starostí, výchovy, povinností, lásky, ale hlavně neustálého uklízení hovínek a čůránek, když to prostě zrovna nevyjde na plenku. No stane se. Jo a taky úklid svinčíku, který miláček Ludánek udělá, když je bez dozoru. Rád všechno rozkouše a všude roztahá. Ale to už prostě ke štěněti patří, nebo ne? 😀 Jenže zlobit se na něj, není vždycky tak jednoduchý. Je totiž mistr v dělání psích očí. Co se o francouzských buldočcích říká a co platí i o tom našem je to, že milují svoje páníčky a dávají jim to ve velkém najevo. Miluje mazlení a věčně by nás pusinkoval. Což je potom, co jsme zjistili, že ochutnal své vlastní hovínko, vlastně dost nechutný. 😀 Mimo článek, kdybyste někdo věděl, jak ho to odnaučit, dejte mi vědět prosím. A z hladu to určitě nedělá, dostává najíst 4x denně. I když je to šílený jedlík. Stačí zašustit pytlíčkem a málem by vás sežral. To má určitě po páníčkovi. 😀

A u hovínek ještě chvíli zůstanu. Snad právě nejíte. 😀 Mně i Davidovi se při uklízení vždycky lehce (někdy fakt těžce) zvedá žaludek. Takže hádka, kdo to ho uklidí tentokrát je pokaždé hodně výživná. Když zrovna nevyjde uklízení na mně, je to ale docela zábava. A největší sranda to byla tehdy, když se Ludva pokakal v autě, jemně řečeno. Otevřená okna, moje vystrčená hlava, auto zaparkované na kraji silnice, Ludvík dělající jakoby nic a hlavně Dejv, kterému se zvedal žaludek tak, že mu tekly slzy. Smrad to byl teda pořádný, ale na druhou stranu, není to dobrý způsob, jak se připravit na opravdové miminko a hlavně, jak chlapa připravit na přebalování? 😀

Přesto všechno je to velký miláček. A někdy dokonce větší než já. 😀 Tak, jak vítá David Ludvu jsem snad nikdy nezažila. Na „lásko“, „miláčku“, „pusinko“ už ani nereaguju, protože to v 90% případů, není na mě. A v životě bych nečekala po ránu takových pus, kolik jich dostane Ludva. Jo a to, že spí v posteli uprostřed, je na denním pořádku. Při tom všem pořád chrochtá, prdí a ve spánku chrápe, jak dřevorubec. Jak to sakra ten pes dělá? 😀