FOLLOW YOUR DREAMS – ROK POTÉ

Pamatujete si ještě na můj článek FOLLOW YOUR DREAMS, ve kterém jsem mluvila o tom, jak se nemáme bát jít si za svými sny, i když to třeba znamená trochu zariskovat? A jak jsem díky tomu získala práci snů? Tak právě 1. března to byl rok, co se mi život obrátil vzhůru nohama. Možná vám přijde, že přeháním a používám velké fráze, ale není to tak. Vážně mi to změnilo docela podstatně život a já vám vysvětlím proč. Ale všechno popořadě.

Musím se smát, když si vzpomenu, jak jsem začátkem ledna jela na 1. kolo pohovoru. Jak jsem si asi 3 dny povídala sama se sebou anglicky, abych se na ten pohovor (ano, byl v angličtině), alespoň trochu rozmluvila. Kdyby mě někdo viděl a slyšel, asi by se docela slušně pobavil. Vlastně jsem celou dobu jen říkala yes, ale takovým tím super americkým způsobem. A nebo na to, jak jsem pak doma brečela, že jsem ten pohovor, jak se říká, pokákla.

O průběhu pohovoru jsme se v práci bavili už snad x krát a mně to vždycky strašně baví poslouchat. Jak jsem to prožívala já a jak Terez s Johnim. Vždycky se u toho totiž hrozně nasmějeme. Tady máte malou ukázka z mojí trnité cesty:

Já: Ráno jsem viděla nabídku na pozici v EB. Večer sedám před kameru a posílám místo cover letteru video, abych se nějak odlišila. Mávám rukama a do toho vysvětluju, proč zrovna já.

T a J: Dostávájí první CV a video místo cover letteru. Po zhlédnutí dostávám přezdívku Bridget, protože hrozně mávám rukama. Očividně to zabralo. Pozvali mě na pohovor.

Já: Vystupuju z auta a mažu si krém na ruce, abych při podání ruky nebyla jak papír.

T a J: Koukají z okna a sledují, jak jdu ke dveřím. Moje mazání rukou si vysvětlují jako: „Podívej, jak si mne ruce. Chudák, ta je hrozně nervózní“.

Já: Vcházím do Hubu. Jsem ohromená výzdobou, zapálenýma svíčkama a říkám si, že to musí být super, být v takovém prostředí každý den.

T a J: Jsem první adept na pohovor, tak dělají výzdobu. Zapalují svíčky, dekorují a podle mě někam sem tam cáknou parfém 😀

Já: Miluju tu práci a chci ji dostat!

T a J: Asi milují mě, protože tu práci dostávám 😀

A tak milí šéfové, vím, že to možná neříkám moc často, ale fakt jsem hrozně ráda, že jste tu práci nedali té druhé favoritce, která měla letité zkušenosti z marketingu, ale mně 😀 A doufám, že si mě tu ještě pár let necháte.

A teď tedy k tomu, co mi to dalo a co vzalo.  Když pominu to, že je moje práce hrozně zajímavá, kreativní a skoro každý den je v ní něco nového, největší pozitivum jsou pro mě lidi, které jsem měla možnost poznat.A kteří, chtě nechtě, tvoří stejně největší část toho, jestli v práci budete nebo nebudete šťastní.

O to se ti moji kolegové starají skvěle. Vlastně mi je úplně blbý říkat jim kolegové, protože je spíš než to beru jako kamarády. Jak jinak si vysvětlit, že s nimi trávím Silvestr,  v květnu spolu jedeme do Polska na koncert (hádejte, na koho;)), ale k tomu všemu spolu prožíváme krásné životní milníky. Jako když jsme naposled v práci všichni brečeli štěstím, když jsme zjistili, že z Terez a Johniho bude mamka s taťkou. Takže díky za to, že jste normální :D. I když pár výtek bych měla – Johniho hlasité větrání u notebooku, Terez občasné bláznovství, které teď kamufluje těhotenstvím a Pally zvláštní volbu playlistu (a neříkej, že to není pravda, ty dnešní oldies vypalovačky??:D)

Krom toho jsem měla možnost poznat skvělé lidi z řad našich blogerek. Které mě každý den motivují svojí pílí a nadšením, rozesmívají zprávami a e-maily a jsou pro mě dalším důkazem toho, že všechno jde, když se chce!

Nová práce mi ale obecně obohatila život. Obohatila mě o koníčky, o kterých jsem třeba před tím ani nepřemýšlela (např. focení, aranžování jídla v restauraci a díky Terez jsem si i zamilovala běh, to když jsme trénovaly na Wings for life). Dalo mi to zkušenosti jako třeba prezentovat na veřejnosti (i když nevím, jestli se muselo začínat zrovna přednáškou pro 1300 lidí v rámci Pecha Kucha), porozumět online marketingu, ale i trénovat si denně angličtinu. I když téměř denně něco vyslovím nebo gramaticky řeknu tak blbě, že se tomu ti kolegové, co jsem před chvíli vychvalovala, smějou ještě rok. A to nepřeháním. Ze začátku jsem si pořád pletla interesting a interested. Takže jsem pořád říkala, že uvidíme, jestli někdo bude interesting. Když to teď řeknu dobře, sklízím bouřlivý potlesk:D

Taková změna vám zamává i se vztahem. Naštěstí v dobrém slova smyslu. Domů se totiž vracím v pohodě, nebrečím si do polštáře, že v životě nic nedokážu. Takže mám víc času poslouchat, co zrovna trápí Martina. Haha, já byla před tím asi hrozná přítelkyně.

Celkově mi to ale hlavně dalo větší sebedůvěru, a pocit, že nebudu tak úplně na nic. A když na sobě budu pracovat, dokážu možná všechno, co budu chtít. A za to vděčím nejvíc právě těm mým šéfům (oni to tak nesnáší, když jim tak říkám, ale mě to hrozně baví). Že dokážou pochválit, ale i říct, na čem mám zapracovat. A taky za to, že ve mě vkládají takovou důvěru! Ok, už končím. Už tady bylo těch ód na ně až až. Oni pak zase budou říkat, že jsem si jen chtěla šplhnout. (Chtěla, ale musím to dělat opatrně!)

Tak teď k tomu, co mi to vzalo. Vzalo mi to obavu, že člověk nemůže dělat, co ho baví, obavu, že i když se snažíte, nikdo to neocení a nikam vás to neposune. A vzalo mi to prý i ošklivé oblečení 😀 Když jsem totiž včera psala kamarádce, že už to je rok v nové práci, napsala mi, že mi to prospělo, protože v bývalé práci jsem se přestala jak snažit něco dělat, tak hezky oblékat. Možná to zní vtipně, ale ona to prostě vystihla. 🙂

Asi vás teda nepřekvapí, že tenhle profesní rok za mě dostává 1*! A já se už těším na ten další. Který, jak to tak vypadá, bude plný výzev. Ale o tom zase příště. Možná za rok 🙂

A jak to máte vy? Jdete si už konečně za svým snem?

Práci zdar, S.

 Jo a taky mám v práci dobrej výhled!