Wings for life report

Mámza sebou jeden z nejhezčích sportovních zážitků a konečně se s vámi o něj můžu podělit. Ale vezměme to popořadě 🙂

Je další z našich klasicky neklasických pracovních dnů a z Terez vypadne, že poběží nějaký běh v Bratislavě, kde utíkáte, dokud vás nedostihne autu. Přijde mi to děsně vtipný a tak házím do placu, že to tedy poběžím s ní. Vlastně do teď nevím, zda jsem to myslela vážně nebo ne. Věci se dají ale rychle do pohybu. Ani ne pár dní po tomhle mém „šprýmu“ mi oznamuje, že máme registraci a co víc – běžíme jako ambasadorky pumy. To je trochu nátlak, ale jsem v klidu, mám ještě 3 týdny do startu. 😀

Musím říct, že v těchto 3 týdnech překonávám samu sebe. Běhám 3-4 týdně. Občas to běží, občas ne, ale zaručeně to vždycky bolí 😀 3 dny před závodem se vydávám na svůj poslední běh – a je to největší děs. Nohy mám unavené a sotva dám 3 km. V hlavě mi běží jen jedno: to bude fiasko!

Je sobota a můj kufr přetéká sportovními věcmi. To se u mě vidí poprvé, ale o to víc si přijdu drsná. Vyzvedávám Terku a frčíme směr Bratislava. Po cestě ještě zastávka v Brně, kde si dáme tour de kavárny (o těch zase příště).

Do Bratislavy dorazíme poměrně včas, a tak si jdeme do Eurovei vyzvednout startovní číslo. Cítím se hrdě, když se najdu na nástěnce mezi dalšími dvěma tisíci lidmi. Sandra Ježková, povaleč a je na běžecké tabuli. Jo, jdu do sebe. Po cestě se ještě zastavujeme v obchodě s výživou pro sportovce. Hrdě zahlásíme, že zítra běžíme ten běh a chceme gely, ionťáky a cokoliv, co nám pomůže to přežít. Vysvaleného pána ale nevykolejíme. Pokouší se nám vysvětlit, který gel je nejlepší a který má dobré složení. Když ale trváme na tom, že složení nám je jedno, že chceme jen doběhnout daleko, vzdává to a ukazuje na něco višňového. Bereme!

Do hotelu se nakonec vracíme až kolem 9 večer (přeplněné limonádami), ale ani to nám nezabrání jít se naposledy proklusnout. Běžíme kolem barů, kde si někteří ťukají na čelo, někteří na nás obdivně koukají (teda, to jsem si alespoň snažila namluvit). Míjíme skupinu kluků v pyžamech a dokonce se nám podaří na chvilku se ztratit. Nakonec dáváme 2km a s pocitem, že teď už nám fakt nic nepomůže, jdeme spát.

Budíme se dřív, než je třeba. Doslova nemůžeme dospat. Je čas začít s přípravou. Začínáme vydatnou snídání, pokračujeme kloubní výživou, děláme si drink s magnesiem, pomalu pokračujeme s ionťákem a do kapsy si strkáme banány, čokoládu, musil tyčinku a gely. Začínáme být nabuzené, ještě než přijdeme na start. Ale začínáme se vážně těšit. (Jo a taky chodíme pořád čůrat, kdyby vás to zajímalo :D)

Po cestě nás ještě zastavuje tým úžasných lidí od Pumy a jdeme dělat rozhovor. V angličtině. Děkovala jsem si, že jsem na ten běh alespoň trochu namalovala. Celá rozrušená řeknu něco rádoby vtipného a jdeme natáčet ilustrativní záběry – běh, rozcvička. Ostatní běžci na nás koukají trošku pohrdavě. No jo, dvě blondýny se tu přišly předvést. No ale nedivím se jim, fakt nám to v tom Puma oblečení slušelo (už jsem vám říkala, že jsem teď po tom běhu docela namyšlená?) 😀 Pak už nás ale opravdu tlačí čas, tak se jdeme připravit do „startovního koridoru“. Humor nás stále neopouští a vlastně se na ten běh vážně těšíme. Atmosféra je skvělá. Je neskutečné, kolik lidí přišlo podpořit dobrou věc.  Běžíte totiž pro ty, kteří nemohou. Celá částka startovného připadá nadaci Wings For Life, která se zabývá výzkumem léčby poranění míchy.

Minuta do startu! Zapínám PUMATRAC a jdeme na to. Prvních pár desítek metrů je spíše chůze, než se dav trochu rozptýlí. První 2 km si říkám, že to asi nedám, běžíme se mi nějak těžko a lehce mě znervózňují lidí, co nasadí tempo a předbíhají mě. Ale jedu si svoje. Držím si tempo na 7 min/km. Od 2 km už nohy běží samy a já si běh začnu užívat . V tom mi aplikace zahlásí, že catcher cars právě vyjela. Začínám trochu panikařit a přidávám do kroku. Konečně 5 km a první občerstvení. Na to jsem se těšila. Skoro se utopím ionťákem (doporučuji nepít, když běžíte, je to vážně nebezpečné)  a dávám si čokoládu. No jo, hlavně si to užít se vším všudy. Následující 2 km už skoro vypouštím duši, ale když mi aplikace zahlásí 7 km, jsem šťastná. To byl můj cíl, i když bych chtěla dát těch 10. A tak běžím dál.

Po 7 km už občas přecházím do chůze. Ale nevzdávám to. Chci 10!! Probíhám kolem 9 km a zaplavuje mě pocit euforie. Ty to snad fakt dáš. V tom uvidím, jak se blíží catcher car. A sakra, to nestihnu. Sbírám poslední síly a snažím se, co můžu. Ale nejde to. Auto mě dohání na 9, 23km. Byla jsem tak blízko. Jsem šťastná, ale zároveň i trochu naštvaná. To jsem mohla dát. Nicméně pocit euforie stejně převládá. A ještě se znásobí, kdy po cestě narazím na Terez, která doběhla až skoro na 13 km. Mám ji za poloboha.. Nastupujeme do sběrného autobusu a rozebíráme zážitky a jsme neskutečně hrdé. My to vážně daly!! Pro info: běh v Bratislavě běželo 2332 lidí a já byla 787 a ve své kategorii 230.

Kupodivu plné energie (nevím, jestli euforie nebo všechny ty věci, co jsme do sebe před tím naházely) si jdeme konečně sednout na trávu a koukáme se na Dunaj. K tomu otvíráme mini lahev prosseca, co nám dal Johny na cestu, a slavíme. Do toho přemýšlíme, jaký závod si dáme příště. V debatě padají i takové cíle jako půl maraton. No, uvidíme 🙂

foceno Nikonem COOLPIX P600, mobilem Samsung Galaxy Alpha nebo vykradeno od lepších fotografů 🙂