TRAVEL / KUBA: 3. Viňales aneb příběh o jednom zkrocení

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Z Havany se vzpamatovávám těžko. Nevím, jestli mě víc poznamenal ten smog, nespočet vypitých drinků obsahujících Havana rum nebo snad fakt, že do další destinace nás převáží nejmenší auto v historii lidstva.


Pomalu se potácíme z našeho Airbnb. Je mi špatně. Nevím, jestli je to tím smogem, kterého jsem včera nadýchala jak za celý život dohromady, nebo jestli je to těmi drinky, které jsem po 5tém přestala počítat. Uf, to byl večer. Jediná myšlenka, která mě drží alespoň trochu nad vodou je ta, že do další destinace se přesouváme krásným, velkým, americkým autem, které jsme si včera domluvili s místním šéfem taxislužby. Natěšeně následujeme chlapíka, který nás přijel vyzvednout k domu. Auto je prý za rohem. Pomalu se blížíme k malému autíčku, které vypadá spíš jako nákupní taška než auto na přepravu 5 lidí z toho dvou opravdových čahounů. Haha, vtipkujeme a vyhlížíme to naše slíbené fáro.. Pán nás ale překvapí, protože odemyká to malé „prdítko“. Jsme tak v šoku, že se ani nedokážeme bránit. Nasedáme do auta, kluci ohýbají hlavy a nohy si dávají napříč autem. Tak tohle budou sakra dlouhé 3 hodiny…

Přijíždíme do malé vesnice zvané Viňales. Od té si slibujeme hned několik poznání – doutníky, doutníky a doutníky. Tahle vesnice patří totiž do oblasti Pinar del Río, která je proslulá tabákovým průmyslem. A hned jak budeme mít doutníků plné kapsy a kufry, chci vidět ta známá smaragdová údolí, která jsou pro Viňales typická a dokonce patří do UNESCO.

Po příjezdu zjišťuji, že moje představy toho, co vidět,  se se zbytkem party sice setkávají, v čem se ale rozchází je způsob, jakým tyhle krásy objevíme… Po obědě nás  vyzvedává u domu kovboj, který nás vede směr jeho ranč. Ano, tušíte správně – naše cesta údolím nebude pěšky, ale na koních. Abyste víc pochopili mojí situaci, musím se vrátit tak o 17 let zpět. Se ségrou jsme jako malé jezdily na koňské tábory. Zvířata miluju. A koně především. Vždycky na mě působili takovým majestátným dojmem a měla jsem z nich přirozený respekt. Bohužel láska k jízdě na nich mě přešla hned po tom, co se jeden den splašilo celé stádo a já doslova prolítla lesem za řevu „Jak se to zastavuje??? POMOOC!“. Nakonec jsem zastavila. V louži na zemi. Od té doby pro mě pohled z koňského hřbetu ztratil na atraktivnosti a spíš než na jeho hřbetě mě najdete ve stáji kydat hnůj nebo hřebelcovat. To mě baví pořád.

Tududum, jsme zpět v roce 2018 a já stojím před tím koníkem, který není zdaleka tak vysoký jako koně u nás. To mě uklidňuje a pohledem si měřím výšku, která mi při jistém pádu hrozí. Pro jistotu ještě upozorňuji kovboje, že jsem úplný začátečník (no to trochu lžu) a žadoním o toho nejhodnějšího koně. Nakonec dostanu 12ti letého staříka a jsem spokojená. To ale ještě netuším, že můj stařík nemá rád ostatní koně!

Abyste si lépe představili tu naší spanilou jízdu údolím směr doutníkové plantáže – Kuba jakožto krotitel všeho, co se hýbe i nehýbá má touhu svého oře zkrotit. Výcvik vzal zodpovědně a tak pořád běhá tam a zpátky, obíhá nás, i samotného kovboje. Čekám, kdy koně donutí stoupnout na zadní a zamáchá s imaginárním kloboukem. Martin svému koni předal zase svojí povahu a tak se kůň během chvíle stává největším flegmoušem na světě a jede si absolutně podle sebe. Na pokyny kovboje reaguje znechuceným otočením hlavy a lehkým poklusem. Jakmile je kovboj zase v dostatečné vzdálenosti, vrací se do svého pomalého tempa. Gábi chytá koně sice poměrně normálního, ale bohužel normální není její oblečení na koně. Šortky jsou moc krátké a Gábi má po hodině jízdy sedřená stehna a natlučený zadek. Jízda na koni ji pomalu ale jistě přestává bavit. No a pak jsem tu já. Největší posera. Pátrám v hlavě po všem, co mě učili na táboře – otěže drž takhle, paty dolu, narovnat, při klusu vysedávat. No, nakonec ale přeci jen volím raději taktiku přemlouvání a chlácholení a celou cestu na svého koně mluvím. Vysvětluju mu, že chápu, že ho to nebaví. Že bych taky byla raději někde jinde, ale ať se nebojí, že to budeme mít brzy za sebou. Nevěří mi a dokazuje mi to tím, že mi předvede svou nenávist k ostatním koním. Kdykokliv se mu nějaký nelíbí, snaží se ho nakopnout. No, jelikož Kuba na svém divochovi krouží pořád sem a zpátky, je první na ráně. Místo koně to schytá Kuba do lýtka…

No řeknu vám to takhle – ten výlet trval i s krátkými zastávkami včetně doutníkové plantáže, přes 5 hodin. Znavená, omlácená, ale neskutečně vděčná za to, že jsem to přežila, mířím směr restaurace. Chci se najíst, opít a jít spát!

Ráno se budím s modřinami snad všude. Sotva chodím a přijdu si jak po těžkém tréninku ve fitku. Majitel domu se na mě culí a cosi mi zapáleně vysvětluje ve španělštině. Kývu a z pantomimy chápu, že mi říká, že zítra to bude ještě horší a že jsme se na něj blbě oblékli..

Dnes jedeme prozkoumat zbytek přírodních krás, které jsme nestihli. Ráno naskakujeme do turistického autobusu a necháváme se odvést k jednotlivým zastávkám. Po návratu z výletu  je mi jasné jedno – dnes se mnou už moc legrace nebude. Mám dost. Volíme proto návštěvu místního hotelu na kopci (La Ermita), který slibuje bazén i dokonalý výhled. Na bazén se nakonec vykašleme, sedneme si na staré kovové židle, popíjíme PiňaColadu a sledujeme ten dech beroucí výhled. Je mi zase krásně a nemůžu se toho místa, atmosféry, vlastně toho momentu obecně nabažit. Opilí – zase – se vracíme zpět do našeho pidi pokojíčku…


S.