KVIFF 2017 – opět a přece jinak

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tak je to tady – zase po roce. Pár dní, kdy se snad celá Praha přesouvá na západ. I když má důvod jen pět písmen, vždycky to stojí za to. Ano, řeč je o KVIFF. Je to oslava kinematografie, filmů známých, ale i těch neznámých. Těch filmů, o kterých přemýšlíte ještě hodiny po jejich zhlédnutí, ale i filmy, u kterých vás napadá jen slovo: PROČ? Je to ale i o atmosféře, párty, módě, ulicích plných lidí a o bláznivém pobíhání z jedné strany promenády na druhou.


Já zažila Vary už z různých pohledů. Zažila jsem je pracovně, kdy jsem byla součástí backstage. Zažila jsem je filmově, kdy jsem přebíhala z filmu na film a v půl druhé ráno si téměř strkala sirky do očí, abych na tom filmu neusnula. Pak znova pracovně, kdy jsme tam byli poprvé s blogerkama a zažila jsem zase úplně jinou atmosféru. No a tenhle rok? Konečně jsem si odškrtla políčko party. Když mi včera ráno psala mamka, jak jsem si to na filmovém festivalu užila, odepsala jsem: „První den jsme propařili. Tak jsem druhý den jen seděla v Nespressu na kafi a snažila se nepozvracet. O tom ale asi ty Vary taky jsou, ne?“

Takže ano, Vary jsou kombinací všeho a je potřeba najít si to svoje. Je to oslava filmů. Těch divných, ale i těch super. Je to o poslouchání příběhů přímo od tvůrců, kteří s vámi sedí v sále. Je to doba, kdy máte ráno vstávat v 6, abyste si stihli koupit lístky. Doba, kdy máte pobíhat s programem a zjišťovat, jaký film za to stojí a co budete dělat, když zrovna tenhle bude obsazen. Doba, kdy prvním tématem, když někoho potkáte bude – TAK KOLIK UŽ SI VIDĚL FILMŮ? Ale ano – měla by to být i doba, kdy konečně potkáte kamarády, na které možná v Praze nenarazíte, i kdybyste chtěli. Je to i tom jít do Finlandia baru, protože to je hlavní stanoviště a vůbec nevadí, že je tam šíleně lidí a hraje tam děsná hudba. A závěrem – je to i tom potloukat se druhý den po Varech ve slunečních brýlích s tím, že jediné, co chcete, je si jít sednout do tmavého sálu na jakýkoliv film a přitom si slibovat, že už nikdy nebudete pít!


 Jak už jsme psala, já tenhle rok nebyla úplně ukázkový příklad návštěvníka. Nestihla jsem ani jeden film a celý den mi po předešlé noci bylo nějak tak ouvej. Ale vezměme to popořádku.

Ještě v pondělí jsem si ani nebyla jistá, jestli do Karlových Varů pojedu. A když už, tak jen ve středu na otočku navštívit ségru, která tam pracuje. Nicméně poslední dobou je všechno nějak tak víc spontánnější (rozumějte na poslední chvíli). Takže to nakonec dopadlo tak, že nás Terez s Johnim do Varů vytáhli už od úterý a zůstali jsme do čtvrtka. .

Ubytování jsme po minulé skvělé zkušenosti měli v hotelu Imperial, který vypadá fakt jako palác. A já jsem vždycky překvapená, jak mi dokáže po příjezdu vzít dech. Skvělé na tom ale je, že jen seběhnete kopec a jste hned v centru dění. Přitom tam máte ale pořád krásný klid. No nehledě na ten boží výhled.

Ještě ten večer nás čekalo vyhlášení Nespresso Talents 2017 v krásných prostorách v Císařských lázních. Téma soutěže bylo tentokrát vertikální film. Musím říct, že jsme se koukaly s Terez na jeden, který běžel na obrazovce. A je to přesně jeden z těch filmů, o kterých budete přemýšlet i pár dní potom. Schválně vám sem dám odkaz a řekněte mi, proč si myslíte, že na konci hodila to jablko dolů.. VIDEO

No a pak jsme s klukama pokračovali do města. A tady to zkrátím. Ráno jsem se probudila s kocovinou jak blázen. Bohužel patřím ale mezi ty lidi, kteří chvíli neposedí, nehledě na to, v jakém jsou stavu Takže i když ostatní zůstali na hotelu a buď dospávali nebo vyřizovali nějaké pracovní věci, já se vydala do centra – konkrétně do Nespresso Lounge. A řeknu vám – to byla oáza klidu, kterou jsem potřebovala a kterou jsem hlavně jedinou snesla. Sedla jsem si na balkon, v jedné ruce kafe, v druhé vodu a jen se kochala výhledem, sledovala tu atmosféru festivalu a opalovala se, protože sluníčko pálilo jak blázen. No byla jsem tam skoro celý den. Kolik jsem vypila kafí už ani nevím. Ale jsou dvě věci, které mě mrzí – že jsem si nemohla dát Prosecco, které mi ty milé slečny v loungi nabízely (ale upřímně, jen při pomyšlení na alkohol se mi sevřel žaludek) a druhá věc je to, že jsem fakt asi 3 hodiny seděla na přímém slunci. Dostala jsem totiž úžeh, takže jsem si přišla jak s kocovinou ještě druhé dva dny…

I tak jsem si ale Vary užila. Měla jsem kolem sebe skvělé lidí a řeknu vám, o tom to je. To pak můžete být kdekoliv.

Takže zase za rok, uvidíme, jakou „kategorii“ zvolím tentokrát.

S.