Gentlemani ve světě feministek

Vlastně jsem úplně klidně mohla použít banálnější nadpis. Poslední dobou mám ale náladu spíše na dramatické nadpisy, u kterých si člověk řekne: woho, v tom bude hloubka. Pokud po přečtení zjistíte, že není, předem se omlouvám 🙂


Pamatuju si, jak mi už od malička vštěpovali do hlavy, že ženy mají být doma a starat se o domácnost. Zatímco chlapi mají být ti silní, co se o všechno postarají. Ano, bylo to sice v době, kdy to ještě nějak tak fungovalo, ale jak všchni víme, doba je teď hodně jiná. Ženy nemají čas mít děti, protože chtějí kariéru a chlapi nemají čas mít děti, protože nemají, s kým je mít.

Už od školky nás učitelky řadily do různých koutků – my holky jsme si měly jít hrát s panenkami, zatímco kluci stavěli bungr ze židlí a dek. Jasně, ty se postarej o děti, já ti zatím postavím dům. Neříkám, že jsem v tu dobu se situací nebyla spokojená a vlastně, co bych za to dnes dala, ale nějak tak mi v hlavě utkvěl jasný model: chlapi se postarají…

Pak to byly takové ty klasické prupovídky typu: Musíš se dobře vdát, aby ses měla dobře. Chlap se o tebe postará a bla bla bla. Ale zase – já to těm lidem nezazlívám. Vím, že to dřív bylo jiné a možnosti byly omezené. Ale moje generace je jiná – je plná možností, cílů a snů. Proto mě naštvalo, když nám jeden z učitelů na základce doslova říkal, že nemáme mít moc velké cíle, že stejně budeme u plotny. Jo, tohle chcete ve třinácti slyšet. Podle mě to tak nemyslel, ale když mluvíte s dospívajícíma dětma, měli byste být víc opatrní na to, co říkáte. A možná tam se ve mně něco zlomilo.

Občas mám totiž na tyhle situaci typu – ty jsi holka, ty to nedáš, averzi. Když mi pak kluk chce jen mile s něčím pomoct, vzmítám se mezi tím, jestli vlastně chci gentlemana, co se o všechno postará nebo to chci zvládnout sama.

Jsou situace, kdy gentlemana, silného chlapa prostě potřebujete. Není nad to, když vám kluk podrží dveře, pustí vás první nastoupit do tramvaje, vezme vám tašku nebo vlastně jakékoliv jiné gesto které značí, že se chce postarat, pomoct vám.

Na druhou stranu jsem sebe, ale i několik lidí okolo sebe přistihla, že se občas potřebujeme vymanit od té samolepky „slabé ženy“ a postarat se o sebe prostě samy. Tak například já.  Martin to se mnou má občas dost těžký, protože on patří přesně mezi ty typy, kteří vás nikdy nenechají táhnout něco těžkýho, vždycky vám podrží dveře a vždycky se o vás budou starat. Bohužel narazil na někoho, kdo má pocit, že je vlastně dost soběstačný a pomoct ve většině případů nepotřebuje. Několikrát jsem si sama přestěhovala nábytek v obýváků a přestavěla pracovnu, nikdy si nenechám nosit kabelku a dveře si otevřu klidně nohou, když mám plné ruce (no dobře, to už přeháním). Ale nejsem to jen já. Minule pustil pán sednout poměrně mladou paní. Plán byl v jeho hlavně zřejmě prostý: jsem chlap, nastoupila žena, která si nemá kam sednout, tak vstanu a uvolním jí místo. Výsledek? Paní na něj skoro naštvaně koukala, že si snad myslí, že je stará nebo těhotná. A já se zastyděla. To si vážně neumíme vážit těch posledních gentlemanů, kteří tu zbyli?

Jestli to tak povedeme dál, dostaneme se maximálně tak do situace, která je v Norsku a kterou jsem měla možnost zažít na vlastní kůži. V Norsku jsou ženy hodně „soběstačné“ a je skoro urážka, pokud jim chlap pomůže. O to víc jsem byla zděšená, když na nás ve vlaku koukali asi tři chlapi a nechali mě s Terez (v sedmém měsíci těhotenství) tahat kufry. A nikdo nehnul ani brvou.


Hodně lidí si stěžuje – už tu nejsou gentlemani, gentlemani vymřeli, chlapi jsou ignoranti. Ale možná to tak úplně nebude jejich chyba. No a vlastně možná ani naše. Prostě do nás jen moc hustila starší generace a my dostaly pocit, že jim musíme ukázat, že to tak není.

A tak si říkám, kašleme na předsudky a na to, co nám říkali. Nesnažme se pořád všem dokázat, že nikoho nepotřebujeme. Vždyť je to občas pěkné, když vám kluk pomůže otevřít sklenici nebo vám vezme tašku. Nechme je být občas zase gentlemany…

Vaše, S.

  • Verča Vránová

    Přesně nad tímhle jsem nedávno uvažovala! Že si to vlastně děláme samy.. uplně se vidím, jak mi někdo chce pomoct s kufrem do vlaku a já ho skoro vždycky odmítám s mým „ne to je dobrý, já to mám lehký“.. Odteď budu radši s úsměvem pomoc přijímat, abysme to nedopracovaly tam, že nám ji nikdo nenabídne 🙂