JE TO REBEL

Možná byste to do mě neřekli, protože jsem taková křehká dívenka, ale za časů svého mládí jsem měla piercing (který jsem si udělala sama) a už od 15 chci tetování. Achjo, dnes se toho o mně zase dozvíte…Haha. Ale začněme od začátku…


Moje éra piercingů začala docela brzy. Vlastně jsem po něm nikdy moc netoužila, ale občas mi v té hlavě prostě přeskočí. První takové přeskočení nastalo ve 13, kdy jsem jela s kamarádkou na chatu, kam nás měla vést její maminka. Jaká to nádhera, když jsem zjistila, že vedle místa odjezdu je i piercingový salón (říká se tomu tak vůbec?). Měla jsem ještě 30 minutek čas. A to chtělo využít.. A tak se malá blonďatá holčička v růžové mikině rozhodla, že si dá piercing do pupíku. A já tam vážně nakráčela. A se vší vážností pronesla: Dobrý den, já bych chtěla piercing do pupíku. Pán už tak vážný nebyl a se smíchem mi odpověděl, jestli mám potvrzení od rodičů. Neměla jsem. Slušně jsem se rozloučila a odjela na chatu zklamaná a bez piercingu.

Další rebélie nastala v 15 po ukončení základky. Potřebovala jsem svojí nepřekonatelnost umocnit ještě něčím. Něčím dospěláckým! A tak jsme si s kamarádkou propíchly nos. Ano, samy! Haha, vždycky když tohle vyprávím, vybaví se mi hláška: „Je to REBEL“.To jak jsem byla blbá by mohl podtrhnout ještě fakt, že jsme si zapomněly koupit piercing do nosu, takže jsem asi 2h chodila s takovou tou visací náušnicí než jsme sehnaly ten správný. No, puberťák level milion. Piercing v nose jsem měla asi jen měsíc než jsem ho ztratila někde při koupání v moři. Ale nevadilo mi to. Moje rebelství bylo tímhle dokonáno a já už pak o žádný piercing nikdy víc nestála.

O co jsem ale stála pořád bylo a je tetování.

Začínalo to klasikou – chtěly jsme si dát tetování s mojí BFF. Ale rozhodujte se, co si dáte, když je vám 15. Nemohla jsem se rozhodnout ani co si dám k večeři, natož abych se rozhodovala o něčem, co bude na celý život. Jednou u nás vyhrával diamant na zápěstí, potom kočička na kotník, a myslím, že jsme měly v plánu i notu za ucho. U té význam moc nechápu. Ale to vlastně ani u té kočičky. Ačkoliv svojí kamarádku zbožňuju a vím, že bude součástí mého života napořád, jsem upřímně ráda, že jsme do toho nakonec nešly.

Od té doby nad tím ale dost často přemýšlím. Tetování se mi moc líbí. Ale moje nápady na to, co si vytetovat, se pořád měnily, místa se měnily a proto jsem do toho zatím nešla. Buď si jsem jistá nebo nic. Ještě víc mi ale do hlavy zasadila brouka ségra s jejím přítelem, kteří mi k Vánocům dali poukaz na tetování… A tak jsem začala přemýšlet znovu a ještě víc.

Vždycky pro mě u tetování byl důležitý význam. Nechci mít na těle něco do konce života, co pro mě nic neznamená. Napadla mě i varianta dát si společné tetování.

S přítelem bych si tetování nedala ze dvou důvodů. První je ten, že prostě nikdy nevíte, co se stane, i když je ten kluk nejlepší na světě. Druhý důvod je ten, že Martin je poměrně odpůrce tetování, takže mi přijde vtipná představa, jak mu nabízím, že si může na paži vytetovat písmeno S. 😀

Pak jsem přemýšlela nad ségrou. Ta je z nás ta odvážnější a šla by do toho hned. Už teď má asi 3 tetování, pokud správně počítám. A jedním z nich mě dostala nejvíc. To když si nechala vytetovat diamant na bok, u kterého je moje datum narození. A potvora mi to neřekla. Jen mě označila u fotky na FB. Co vám budu povídat, až jsem slzu uronila. Niky totiž není ten typ, který by vám každý den říkal, jak vás má rád. Ona vás raději jen tak obejme, pohladí nebo si vás vytetuje 😀  Proto jsem si říkala, že by bylo super mít tetování s ní. Jí budu milovat vždycky, i když mě naštve. Kolikrát jsem jako malá slibovala, že už s ní nikdy nepromluvím. Ale vždycky jsme to daly. Takže to je jediné společné tetování, nad kterým fakt přemýšlím.

Poslední dobou jsem ale nejvíc nakloněná malému tetování na bok. Už mám v hlavě dokonce i nápad, který se mi (zatím pořád) líbí. Raději vám ale neprozradím jaké je. Uvidíme, jestli jednou napíšu článek JSEM REBEL, MÁM TETOVÁNÍ.

Abych ale uvedla největší mínus, které mě od toho zatím odrazuje. To hlavní je, že přítel tetování nemá rád. A já si nejsem jistá, jestli tak nutně potřebuju něco, co se nelíbí mojí drahé polovičce. Druhý důležitý bod je ten, že nevím, jak se s tím smířím ve stáří. Nebude to vypadat divně? Babička s tetováním?

A tak by mě hrozně zajímalo, jak se k tomu stavíte ty. Co si o tetováních myslíte? Případně kdo je má, jak těžké rozhodování to pro vás bylo, litujete nebo ne? Nebo jsem největší posera opravdu jen já a moc o tom přemýšlím?

BE REBEL!

S.

                    

 

  • Jitka “Vituš” Šrůtková

    Já sem to měla stejně. Tetování jsem vždycky chtěla, ale nevěděla jsem co a kam a pak druhý problém byl, že mi to jako diabetikovi všichni rozmlouvali. Navíc jizvy se mi hojí „keloidem“ což dvakrát krásně nevypadá.
    Rozhodovala sem se cca 6-7 let. A před dvěma lety před vánoci jsem dala příteli dárek k narozeninám – tetování (vždycky ho chtěl). Řekl že půjde, ale jen když půjdu i já. Místo jsem vybírala dlouho, nohy sou pasé skrz sladkou kámošku (blbě se tam hojí rány a může to mít dost blbý důsledky) a chtěla jsem místo, kde bude vidět jen pokud budu já chtít, haha :-). Nakonec vyhrál krk/šíje a vymyslela jsem si ho sama…Můj „životní“ citát a k tomu tři stopy nohy, které vypadají jako otisk v písku. Je menší, nic velkého a jsem spoko :-).
    Vůbec toho nelituji, můj otec mě málem přizabil i ldyž mi bylo už 25 :-D, a na otázku jak jako budu vypadat v 80 jsem sdělila, že budu „sexy“ babička 😀 takže puberta i v 25 letech level milion :-).
    Takže, milá Sandro, schvaluju běž do toho, pokud jsi o tom přesvědčená. A s přítelem asi prokonzultuj, pokud to nebude přes celý záda nemuselo by třeba tak vadit?
    Měj se fajn, zdravím do Prahy, Jitka