Večer plný překvapení

Miluju překvapení! A hlavně ta vydařená. 😀  Po náročném dni ve škole (a když říkám dni, myslím tím fakt celý den od 8 ráno do 9 večer) jsem konečně stála před prahem bytu. Po odemknutí na mě čekaly zapálené svíčky po celém bytě s vyznačenou cestičkou do mého pokoje. Tam, na zemi, svíčky uspořádané do tvaru srdíček, růže a dáreček. Na posteli seděl Benji (můj pes) a tvářil se jako největší borec, ostatně jako vždycky. No asi tušíte, že pejsek tohle překvapení na svědomí neměl. 😀 Můj úžasný přítel alias David Copperfield, jak já mu říkám, mi chtěl zase dokázat, že je ze všech nej. A dokázal to! Láska je láska a pokud vám jí někdo dává najevo tímhle krásným způsobem, pořádně to zahřeje u srdíčka. Nebo to  bylo těch sto zapálených svíček kolem? 😀

Co si ještě dojít pro něco k snědku, napadlo nás. Vždyť přece – láska prochází žaludkem. Výpravu do večerky jsme se rozhodli spojit i s venčením. Omámená romantikou popadám vodítko a vybíháme ven. „To je ale zima sakra“, postěžujeme si. V tom Dave prohlásí: „A sakra, asi jsem nechal klíče v zámku“. Mně v tu chvíli dojde, že já svoje klíče taky někde nechala a navíc, taky doma. A SAKRA!!! Často si ze sebe děláme legrácky, takže ještě půl hodinu po tom, co jsme se v kruhu procházeli s Benjím mi Dave nechtěl uvěřit. Smál se a tvrdil, že si určitě dělám srandu. No bohužel, nedělala. Je mi sice 20, ale první, co mě v takových chvílích napadne, je zavolat mamince. I když právě její klíče měly v tu chvíli viset v zámku. Škoda, že byla zrovna na koncertě a o našem dobrodružství se dozvěděla až po 4 hodinách později.

Napadlo mě zavolat další bloncce z naší rodiny – ségře. Má klíč od bytových dveří – jooo! Měli jsme u sebe klíče od auta, takže jsme naštěstí k Sany domů, mohli dojet. Zmrzlí na kost jsme po půl hodině zase stáli zpátky venku před vchodovými dveřmi, od kterých jsme klíč pořád neměli. Jsou dvě možnosti: 1. počkat, až někdo půjde domů a za 2. na někoho zazvonit, aby nám otevřel. Co je horší, nefunguje nám zvonek na otevření dveří, pokud vám někdo chce otevřít, musí za vámi dojít dolů a otevřt ručně. Co bylo dost smutný, že většina lidí už v 11 hodin večer dávno spí, nebo jsou minimálně v posteli, takže dveře se  v tuhle dobu zrovna netrhnou.

Další půlhodinu jsem se snažila znovu dovolat mamce. Usoudila jsem, že nejlepší bude zjistit příjmení naší hodné sousedky, která by nám určitě přiběhla otevřít, a to i v župánku. Bez úspěchu. Párkrát nám vysvitla falešná naděje, a to i mému pejskovi, když se z tramvaje valila skupina lidí. Vždycky se za každým, kdo šel směrem k našim dveřím rozeběhl sprintem a až po pár metrech za vhodem mu došlo, že máme smůlu a zklamaný se k nám zase vrátil. Po dalších pár minutách vidíme přicházet paní, kterou podle jejího výrazu naše upřené pohledy vyděsily. Byl to anděl, teda sousedka! Skoro se slzami v očích paní děkujeme za záchranu života a míříme k bytu. Dave běžel napřed. Ještě jsem ani nevyšla schody a už ho potkávám na cestě zpátky – jdem volat zámečníka, klíče jsou v zámku. 😀 Po dalších 40 minutách čekání a sezení na schodech přijíždí zámečník. Za 3 minuty si vysloužil 1 500,- a my se konečně před půlnocí dostali domů.

Ne vždy se překvapení vyvedou a hlavně ta romantická. No jedno je ale jistý, na tohle NIKDY NEZAPOMENU! 😀

N.