Nerve – film nebo realita?

Sedím v kině, svírá se mi žaludek a popcornu už jsem se nedotkla pěkně dlouho. Na sedačce zajíždím čím dál tím níž, snad ve snaze schovat se. Proč? Na plátně právě promítají film NERVE – Hra o život.


Vždycky jsem se hrozně kasala, že mě žádný film nerozhází. Vlastně jsem nebrečela ani u filmu Hvězdy nám nepřály. Možná, že to je kvůli tomu, že mám vždycky pocit, že se mě dané téma až tak úplně netýká. I když paradoxně nejvíc brečím u animáků, takže vlastně sama nevím, kde je můj „citový“ práh. Že mě ale rozseká film Nerve, který je vlastně jen o online světě, jsem nečekala.

Předem upozorňuji, že kdo film ještě neviděl a nechce spoilery, měl by si článek uložit a přečíst si ho po zhlédnutí. S vlastní zkušeností z filmu pak možná i lépe pochopíte, co vám tu chci říct.

NERVE

Film je o online hře, která je rozdělena na hráče a sledující. Hra nutí hráče plnit různé challenge, mnohdy i velmi nebezpečné. A to jen kvůli tomu, aby přilákali sledující. Podle toho, kolik jich totiž mají, se pak dostávají do finále, ve kterém můžou vyhrát pěkný balík peněz.

Všechno tohle pro mě bylo docela v pohodě. Dokonce jsem si říkala, že bych si snad nějaké úkoly taky chtěla sama zkusit, abych překonala samu sebe a především se víc oprostila od toho, co si o mně vlastně myslí ostatní. Takže výzvy typu zpívat v tramvaji, tancovat v restauraci, atd., bych brala. Je zřejmé, že ve filmu tohle byly ale pouze zahřívací úkoly a ty pořádné měly teprve přijít…A taky, že jo.

V posledním finálovém úkolu dva nejlepší hráči dostali zbraně a vyhrát měl ten, kdo první zastřelí toho druhého. Nejhorší je, že o téhle challenge proběhlo hlasování mezi všemi sledujícími, kteří ve většině odpověděli ANO! Ano, zastřelte se. A v tuhle chvíli nastala moje totální úzkost.

Došlo mi totiž, že tohle se nás týká víc, než si myslíme. V dnešní době anonymů, kdy lidem nic nebrání v kyberšikaně a ke všemu bez následků, není nic tabu. Kor když tam můžete vystupovat pod falešným jménem. Pod každým videem na Youtube nebo pod článkem na blogu proto najdete minimálně jeden, většinou anonymní, hate koment. Ale upřímně, napsali by to tam lidé i pod svým pravým jménem?

Petra lovely hair

Pro první z příkladů jsem si vybrala kauzu české youtuberky Petry lovely hair. Možná se divíte, že jsem si vybrala zrovna tuhle kauzu, ale je to přesný úkaz toho, jak se nenávist dostala od psaní zlých komentářům až k tomu, že Petra nacházela výhružné vzkazy týkající se smrti i na okně jejího domu. A upřímně, to už mi přijde jako dost velké psycho. Nehledě na to, jakému bláznovi může vadit člověk, který se specializuje na kosmetiku?? Chápu, že kdyby zastávala důležité politické otázky (i tak je tedy vyhrožování smrtí absolutně mimo mísu), ale kvůli kosmetice?

„Mňau, tak zatím…“

Ok, možná si řeknete, že tohle se filmu ještě pořád nepřibližuje. Že výhrůžky jsou pořád „málo“. Bohužel, jste na omylu.  Podívejme se na příklad do Ruska, kde se už od roku 2013 potýkají se sebevraždami DĚTÍ!, které jsou k činu hecovány na sociálních sítích. A ne, nejedná se o ojedinělý případ. Jen během 4 měsíců spáchalo sebevraždu 100 dětí. Jak to začalo? V Rusku existuje sociální síť VKontaktu, kde probíhají klasické chaty. Jedna skupina je však jiná. Nese jméno Velryby plavou nahoru. Proč právě tento název? Velryby jsou jedny z mála tvorů, kteří páchají sebevraždy. A to tak, že vyplavou na pevninu, kde se udusí. Právě v téhle skupině se shromažďují děti, především pak ty ze sociálně slabších a nefungujících rodin a řeší spolu, jak a kdy spáchat sebevraždu. Krom toho mají v pokynech nechat na místě „sebevraždy“ složenou svou oblíbenou bundu.

Věta v nadpise, tedy mňau, tak zatím, je heslem dětí, které se v téhle diskuzní skupině nacházejí. Jde totiž o poslendí větu, kterou napsala šestnáctiletá Rina. Ta je idolem všech dětí ze skupiny, protože spáchala sebevraždu, kterou natočila a poslala do světa.  Lépe řečeno video rozšířil někdo, kdo jí pomáhal. Více o kauze zde: LIDOVKY.CZ

Upřímně, když jsem pátrala po materiálech k tomuhle článku, nebylo mi z toho vůbec dobře. A omlouvám se, pokud teď není ani vám. Myslím si, že je ale důležité na tyhle fakta upozornit.

A proč to všechno vůbec píšu? Protože se mě to týká a stejně tak každého,  kdo má alespoň jeden účet na sociální síti. A především pak těch, kteří napsali alespoň jeden negativní komentář! Ano, žijeme v anonymním světě, kdy za svoje slova a činy nemáme téměř žádnou zodpovědnost.  Ale musíme si uvědomit, že ačkoliv píšeme komentáře schovaní za anonymitou,  člověk na druhé straně je lidská bytost. A neříkejte, že nevíte, že slova umí sakra ranit. Kdy vám někdo řekl něco, o čem jste museli přemýšlet ještě dlouho po tom a vždycky vás ta vzpomínka nějak tak píchla u srdce?

Je to jen článek, poukázání nad tím, že online svět může mít i své temné stránky. Ale pokud se po přečtení tohohle článku alespoň trochu zamyslíte nad tím, jak se v „onlinu“ chováte, bude to pro mě naprosto dostačující.

„Chovejte se tak, jak byste chtěli, aby se k vám chovali ostatní.“

Tak zatím…S.