INDONÉSIE | I´m coming home

Od mého návratu z Indonésie uběhly dva týdny. Návrat do reality byl sice těžký, ale ještě těžší byla moje cesta domů. Máte déjà vu? Z mého prvního „indonéského“ článku totiž víte, jak šílená byla už moje cesta tam. (připomeňte si zde) Bohužel se historie opakovala a já vám tak alespoň můžu povyprávět zase pořádnou „story“!

Po 4 krásných dnech na Bali, kde jsem strávila poslední indonéské dny, jsem si s dobrou náladou objednala taxi na letiště. Tu mi nezkazilo ani dlouhé čekání a tím pádem mírné narušení časové rezervy. Dokonce mi ani nevadilo, že po mně chtěl pan řidič (velký vtipálek mimochodem) víc rupií než jsem čekala. S batohem na zádech a novým, větším kufrem jsem byla připravená rozloučit se s jiným světem a vrátit se do Evropy. Po tom, co jsem rozjela kolečka a vydala se k check-inu mi hlavou běhala myšlenka, jak to rychle uteklo a jakoby to bylo včera, co jsem se šla poprvé odbavovat ještě na pražském letišti.

Když jsem konečně po zjištění, že mám jiné číslo letu na letence, než je uvedené na tabuli s odlety, objevila místo, kde jsem měla odevzdat svůj nabouchaný kufřík, bylo mi oznámeno, že můj let bude mít hodinu a půl zpoždění. Přiznám se, že po tomhle mi obličej zkameněl tak, jako by se mi do něj podívala Medusa. Naštěstí jsem si na přestup v Jakartě vyhranila celé 4 hodiny, a tak jsem panice nepropadla. Po odbavení jsem si zašla v klidu na kávu, snažila se napsat něco na blog (občas to psaní prostě nejde tak snadno) a pak se přesunula k vybranému gatu. Hodina a půl uběhla jako voda a… NIC. Brána do letadla se k mému překvapení neotevřela. Na mojí otázku, KDE JE SAKRA TO LETADLO, mi pracovníci letiště odpověděli, že neví, dali mi jídlo (asi aby mi zacpali pusu) a já se vrátila na mé zahřáté místo na lavičce. Uběhla další hodina, na místě už jsem se neklidně vrtěla a naštvaně v hlavě nadávala na všechny letiště za jejich neschopnost. Když jsem se nedočkala letadla, dočkala jsem se alespoň nějakých informací. Letadlo je rozbité, musíte počkat další hodinu, než sem dorazí. No to si snad děláte srandu? Tak za prvé, nepoletím rozbitým letadlem a za druhé, nestihnu můj další let do  Singaporu!

Na přestup v Jakartě mi nakonec zbyla „celá“ půl hodina. Tak nějak jsem byla v duchu přesvědčená a překvapivě relativně smířená s tím, že další let opravdu nestihnu. Z letadla jsem po přistání asi jen pro pocit vystřelila jako blesk, ale za to můj kufr, jako šnek. Aneb další čekačka… Jako třešničkou na dortu byl autobus, kterým jsem se musela svézt, jak už to tak bývá, na jiný gate. Nejen, že jsem se do prvního, který přijel, nenarvala a musela jsem tak čekat dalších 10 minut na jiný, ale taky jsem přišla o další drahocenné minuty při tahání 20 kilového kufru do schodů a ze schodů z autobusu.

Když jsem doběhla na v pořadí 2. check-in, milý muž mi s úsměvem pomocí mimiky předvedl odlet letadla a k tomu mi sdělil, že už je ve vzduchu. Jako zkušený cestující, kterému běžně ulétají letadla jsem našla kancelář letecké společnosti, se kterou jsem se měla zase o krok let přiblížit domovu. Za 1 milion rupií Vás posadíme do nejbližšího letadla do Singaporu, ale má to jeden háček. Další let letí až druhý den v 9hod ráno. Nutno podotknout, že hodiny v tu chvíli ukazovaly 9hod večer. To by mi bohužel v mé cestě nepomohlo. Další letadlo už by mi totiž stejně dávno ze Singaporu uletělo. Bylo mi jasné, že si musím najít novou letenku. To by nebylo tak hrozné, kdybych si jí, tak jak tomu bylo minule, nemusela sama zaplatit. O můj bože. Tak nejenom, že mě čekala další noc na letišti, ale ještě jsem musela v podstatě vyhodit oknem 16 000 a bohužel to byla částka v korunách a ne rupiích. Můj druhý pokus o návrat domů začal druhý den ve 2 hod odpoledne. Jestli jste si právě spočítali čas strávený na letišti, vyšlo vám krásných 17 hodin. Krása! Na noc jsem si zabrala kovovou lavičku a vytvořila si „prvotřídní“ lóže. Tak jsem si na pár hodin schrupla a po zbytek čekání jen tak brouzdala po letišti sem a tam.

Konečně zbývaly dvě hodiny do odletu letadla, které mělo namířeno do Kuala Lumpur v Malajsii. Přesunula jsem se přímo k tabuli s odlety, abych co nejdříve zjistila místo, na kterým se mám odbavit. Hodinu před odletem letadla už jsem začínala mít mírné podezření, a tak jsem se začala ptát. Nakonec jsem zjistila, že se odbavuje už asi 2 hodiny, a že to jen tabule neoznámila. Jo jo, málem jsem to pěkně PO****. 😀 S očima jako pravý asiat jsem předložila pas a hodila svůj kufr na odbavovací pás. Když v tom mi bylo oznámeno, že já sice letenku mám, ale můj kufr nikoli. Portál ze kterého jsem letenku objednávala mi tvrdil, že kufr mám zaplacený, a tak jsem se začala hádat. Nakonec jsem ale stejně musela podruhé zaplatit. K mému překvapení letadlo tentokrát nemělo žádné zpoždění a v Malajsii jsem byla podle plánu.

Překvapilo mě, jak moderní a krásné letiště v Kuala Lumpur mají. Rychle jsem si vyzvedla kufr a našla check-in. S předstihem jsem se zase odbavila a sama na sebe byla pyšná, jak jsem tenhle přestup bravůrně zvládla. Příští zastávka hlavní město Colombo na Srí Lance! Online jsem si zkusila zařídit přestupní vízum. No něco mi na mail přišlo, ale do teď nevím, jestli to bylo ono, nebo ne. 😀 Srí Lanka mě mile překvapila. Celní kontrola mě pustila bez víza a dokonce mi úžasná pracovnice mojí další letecké společnosti poslala kufr rovnou do Prahy. Musím tam jet někdy na dovolenou!

Další a dokonce poslední přestup mě čekal v Dubaji. Panebože ne! Díky mým předchozím zkušenostem Dubaj fakt nemám ráda. Nakonec mě ale po příletu mile překvapila. Žádné taxi mě nečekalo, jelikož jsem přistála na stejném gatu, ze kterého byl i můj odlet. YES! A právě tam nastal čas na můj mistrovský plán. V hlavě jsem ho měla už 2 měsíce před odjezdem do Indonésie a už v tu dobu jsem  věděla, že to bude pecka. Převlékla jsem se totiž za muslimku! Bylo zajímavé pozorovat, jak mě v převleku vnímají lidé a především spousta Čechů v letadle. Měla jsem v plánu zachovat si tajnou identitu, ale nějaký páprda mi v letadle seděl na místě a navíc neuměl slovo anglicky. No ty pohledy po tom, co jsem otevřela pusu a začala mluvit jakožto muslim česky byly k nezaplacení. 😀 Po vyřešení malé komplikace jsem usedla na místo a konečně poslouchala krásnou češtinu. Hned první konverzace se týkala toho, že jistá skupinka nedostala v tomhle letadle nic zadarmo, a jak si to jako představují, že je to absolutně nehorázný. To mi stačilo k tomu, abych si nasadila sluchátka. Někdy je asi lepší nerozumět.

Po šesti hodinách a stokrát vyměněné poloze spánku jsme konečně usedli na českou půdu. SLADKÝ DOMOV! <3 Stále v šatech muslimky jsem prošla celou letištní halou, vyzvedla kufr, naposledy upravila šátek a prošla kolem cedule s nápisem EXIT. Moje bláznivá rodina si pro mě přichystala taky překvapení. Přivítali mě v lyžarských outfitech, s klobásami a pytlem rýže. Ale já je dostala!

A právě touhle legráckou skončila moje dobrodružná cesta. Zůstaly mi jen vzpomínky a všechny články, které jsem pro vás napsala. Teď už jsem zpátky se svojí milovanou a pokrevní rodinou a přemýšlím, co si na ně vymyslím příště, když mi zakázali další podobný výlet! 😀

Cestám zdar a sláva všem milujícím rodinám,

Vaše muslimka N. 🙂