INDONÉSIE / 5. ČÁST

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Cože, to už jsem v půlce? Tři týdny za sebou a tři týdny zbývají. A ty „pracovní“ dokonce jen dva. Asi Vás zajímá, co myslím tím pracovní. Na začátku třetího týdne jsme se již začali věnovat hlavní náplní projektu. Ze všech dobrovolníků se stali učitelé bez diplomu.

Já jsem společně s dalšími třemi EPs (dobrovolníky) dostala na starost skvělou školu. Soukromá a ještě k tomu křesťanská. Se soukromými a veřejnými školami je to tady přesně naopak, než u nás. Za prestiž se musí platit. Dělím se o celkem tři třídy s Jasonem 1 z Taiwanu. Máme tu ještě Jasona 2 taky z Taiwanu, tak je musíme rozlišovat číslem. 😀 Ale vrátím se zpět ke škole. Každé ráno probíhá ve třídách modlení. A stejně tak i okolo 12 hod. Kromě toho se před každou hodinou musí celá třída shromáždit před učebnou a po jednom pozdravit učitele speciálním pozdravem – po indonésku „salam“. Co nejvíc obdivuju je právě jejich úcta ke starším. Když vejdete do třídy, sborově se rozezní „Good morning miss!“. No v pondělí v 7 hod ráno Vás to prostě potěší. Po každé hodině Vám poděkují a zatleskají. U nás by Vás někteří akorát tak vypískali.

První hodinu jsme začali s něčím jednoduchým. Představení sebe, naší kultury a země. Naučila jsem všechny studenty jednoduchá česká slova, takže v klidu můžou vyrazit do Čech. 😀 Dalším krokem bylo zasvěcení do hlavního plánu našeho projektu. Každá třída totiž musí vytvořit vlastní reálný produkt.  Nejlepší tým bude odměněn a naskytne se mu možnost začít dělat business. 😀 No jsem zvědavá s čím moje vycházející hvězdy ve věku 15 – 18 let přijdou.

Kromě střední školy, chodíme přednášet i do školy jazykové zaměřené na angličtinu. Tam už jsem narazila na malé děti i teenagery. A můžu Vám říct, zlatí puberťáci! Malé děti mě vždycky unaví tak, že si musím jít po hodině ihned lehnout. 😀 Teda až po tom, co se všem podepíšu na ušmudlaný papír a udělám si s nimi selfie. Teenageři z obou škol netouží po podpisu, ale po mém instagramu. Téměř pod každou mojí fotkou můžete dnes najít komentář typu „Follow back miss“. Ok, tak za to miss…

Protože škola je těžká dřina, zašla jsem si do salónu Barbie. Nejsem si úplně jistá jestli mi nějak pedikúra pomohla k tomu, abych se přiblížila vzhledu Barbie od Matella, ale relax za 150 CZK to byl dobrý. Dalším odpočinkem pro mě byl výlet do parku „Wiri garden“. Taková ta pravá Indonéská příroda, ve které si připadáte jako v džungli.

No kromě nespočet dalších nově objevených restaurací, včetně jedné s dokonalým výhledem na celé město, jsme v neděli podnikli trip za slonama! Jooo! Tříhodinovou cestu s šíleným řidičem (studentem z Indonéského AIESEC) jsem naštěstí přežila. A krmení obrovských, přátelských a úžasných zvířátek, které u nás můžete pouze sledovat v některých ZOO, taky. Sice nevypadaly podvyživeně, ani jsem na nich neviděla sebemenší škrábnutí, ale i přesto se mě na konci výpravy zmocnil pocit, že to vůči nim není tak nějak fér. Lidé na nich jezdí, cvičí je jako psy a oni si neužijí tu pravou svobodu, kterou by si tak zasloužily. Na druhou stranu si říkám, že někdo  může klidně odsuzovat mě za to, že strkám koni do huby železné udidlo, díky kterému se mi s pomocí otěži (a samozřejmě nohou) daří koně ovládat, jezdím na něm a cvičím ho. Není to ve výsledku to samé?

Tak ráda bych si jednoho slona vzala domů, ale do kufru se mi nevejde. Nějaké nápady? 🙂

Vaše N. <3

Processed with VSCO with f2 preset

image

Processed with VSCO with f2 preset