INDONÉSIE / 2. ČÁST

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Rozhodla jsem se,  že se s Vámi na konci každého týdne podělím o to, co jsem zažila, navštívila, vyzkoušela, nebo zjistila. Mám za sebou sice teprve první týden, ale přijde mi, jako bych jich tu strávila už několik. Mám skvělé, ale i děsné zážitky. Které si chcete přečíst jako první? No, vezmeme to hezky popořadě.

V pondělí, tedy v den mého příjezdu jsem si po 3 denní cestě přála jen lehnout do mojí nové postele a spát dokud mi to budík dovolí. Místo toho jsem ale musela zvládnout první návštěvu obchodního centra (civícího koutku) a ochutnat první jídlo. Jak se u nás říká, naštěstí jsem se z jejich jídla hned nepo… A můžete hádat třikrát, co jsem měla. RÝŽI!

Hned další den ráno, přesněji řečeno v 5 hod, mě vzbudil zvuk oznamující čas k modlitbě. Hned mi došlo, že tohle mi po celých 6 týdnů fakt nedopřeje nerušený spánek. Kromě ranního šoku jsem později poznala všechny ostatní dobrovolníky a členy zdejšího AIESEC a společně vyrazili na „city walking“. Další zjištění – místní nevědí, co to znamená walking. Protože z místa A do místa B jsme vždy použili hromadnou dopravu. Ta se tady skládá převážně jen z tzv. Angkotu. Zaplatíš 4 000 rupií a modlíš se, abys dojel. Musím říct, že za pár hodin se tady toho dá stihnout celkem dost. Navštívili jsme chrám Buddhy, největší zdejší mešitu s právě se modlícími muslimy, tradiční market, ochutnali jejich mňamky, k obědu si dali pro změnu nudle a zašli do parku. Poprvé jsem také narazila na žebrající děti, které byly opravdu neodbytné a drzé a držela v ruce milion. Ok, tyhle dvě informace by asi neměli jít těsně za sebou. 😀 Na mojí obranu, dětem jsme měli přísný zákaz něco dát a milion jsem sice měla, ale v rupiích (=  cca 1 800 Kč). I z mešity jsem si odnesla další poznatek. Ženy se na rozdíl od mužů musí modlit schované za oponou.

Středa byla ve znamení velké slávy. Nejprve jsme si sice museli poslechnout povinné semináře, ale pak to přišlo. V místnosti se objevily novináři, kameraman, pár členů vlády a mnoho dalších lidí. Proběhlo oficiální (tohle slovo je tady dost populární) zahájení projektu, mělo zde řeč několik lidí a my museli tleskat jako o život. Na řadu přišla dokonce i jejich hymna. Můžu Vám říct, že víc vážnější akci jsem ještě nezažila. Den na to se naše společná fotografie z onoho dne objevila v místním tisku. Woohoo, sláva nám! Po oficiálním ukončení oficiálního programu jsme vyrazily s mým „buddym“ Dawi na nákupy. Asi poprvé v mém životě jsem si na nákupech já nic nekoupila. 😀 Myslím, že jejich tradiční obchody jsou něco jako Vietnamci v ČR. Mají to levný, ale kvalita nulová. Nejkrásnější věc na celém dni byla večeře. Ochutnala jsem zdejší pizzu a mňam! Další poznatek – hlady neumřu.

Kromě čtvrtečního dopoledního semináře nás „lampungáci“ vzali do úžasného parku s úžasným výhledem Alamwawai. To byla oproti špinavému a zastaralému městu příjemná změna. Večer byla na programu welcome party ve znamení kovbojů. Já s sebou táhla dokonce i klobouk a to i přesto, že mám fakt malý kufr! Asi se to vyplatilo, protože mě všichni nazývali Barbie kovbojkou a dokonce mě oslovovali beautiful. Party (s popcornovým frappé od 7 do 10 hod) se rychle zvrtla v ateliér a já si jen matně pamatuju stokrát položenou otázku „Can I take a photo with you“ a  větu „One more“. Další zjištění – jejich party, není žádná party. Na cestě domů jsme se stavili v pouličním stánku s mlékem. Asi něco takového, jako když u nás jdete z baru a stavíte se na kebab, nebo v mekáči. Kéž bychom tam nezastavili. Objevilo se malé roztomilé koťátko vyhublé na kost. Kdybych nebyla stokrát doma varována, ať si nehladím žádná pouliční zvířata kvůli nemocem, vzala bych jí do náruče a už bych jí nepustila. Podařilo se nám dát jí trochu mléka, ale nejvíc toužila po pohlazení. Lísala se a lísala, jenže všichni se jí akorát vyhýbali. Snažila jsem se přesvědčit pracovníka ze stánku s mlékem, aby jí trochu onoho mléka každý den dal. No a nezbývá mi nic jiného, než věřit.

Taková „kalba“ a my musíme druhý den do školy. Naštěstí žádné učení, jen návštěva. Mají všechny univerzity (alespoň myslím, že všechny) na jednom místě. Z domu to k nim mám asi tak 5 min bláznivou cestou na skútru. Olé. Musím říct, že je mají moc hezké. Připadáte si tam jako v jiném městečku. Budovy mají moderní a dokonce v nich občas najdete nějaké jezírko, nebo palmy. Jak už to tak bývá, došli jsme si po vyčerpávající obchůzce na oběd a chtěli se trošku projít. Díky obědu jsem si trochu zavzpomínala na domov. Naservírovali mi totiž čínskou polévku ze sáčku, která je u nás dost oblíbená. Rozhodli jsme se projít až (15 min) ke stánku, kde prodávají durian – tradiční indonéské ovoce, které mají místní moc rádi. Na rovinu, tak odpornou věc jsem ještě nejedla. Smrdí to jako sto let staré ponožky a chutná možná ještě hůř. I potom, co jsem si desetkrát umyla ruce, jsem se toho prokletého pachu nemohla zbavit. Další zastávka kokos a pak restaurace na spravení chuti. No jo, ale co pak? Seděli jsme v restauraci a hodinu přemýšleli, co dělat. Došli jsme jen k jedinému zjištění. Tohle bude sakra dlouhých 6 týdnů.

Naštěstí mou hrůzu zachránila sobota. Vyjeli jsme s partou k moři! Konečně! Auta jsme nechali na pláži č. 1 a loďkou pokračovali na pláž č. 2. Vlastně šlo spíš o ostrůvek, který se s odlivem pomalu objevoval. Přesně takové místo jsem vždycky toužila navštívit. A potom, co si místní postěžovali, že tohle není zdaleka nic krásného, jsem přesvědčená, že to tady nějak zvládnu. 😀 Po koupání a milion selfie fotek nás napadlo, vystoupat na kopec u pláže a kouknout se na tu nádheru shora. Asi to nebyl úplně nejlepší nápad v padesáti stupňovém vedru a žabkách, ale dokázali jsme to!

Ranní ptáče dál doskáče. V neděli jsem jela se svým novým bráchou a ségrou prodávat jeho vlastní produkt. Budíčkem pro mě záměrně byl zvuk ohlašující čas na modlení. Po 6 hod už jsme byli na značkách a začali s prodejem. Šlo to docela rychle. Jsem tady nechtěně středem zájmu, a tak se lidé zastavovali mnohem častěji než obvykle. Po prodeji jsme se zaběhli podívat na stadion, u kterého stál náš stánek a pak hurá na snídani. No a jak jsem prožila zbytek posledního dne v týdnu? Odpočinkem v posteli!

Selamat tidur!

xoxo

Processed with VSCO with f2 preset

Processed with VSCO with f2 preset

Processed with VSCO with f2 preset

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

image

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

image

image

image

image

image

image

image

image

image

image

image

image