VI. MONTENEGRO – JAK JSEM SI SÁHLA NA DNO

OLYMPUS DIGITAL CAMERA


Vlastně jsem vždycky měla strach z výšek. Miluju výhledy a to je jediný důvod, proč jsem se rozhodla s tímhle strachem bojovat a přemoct ho. Jinak tomu nebylo ani tentokrát. Čekal nás výšlap na čtvrtou nejvyšší horu Černé Hory – Bobotov s výškou 2523 m.n.m. Ráno začíná zvesela, posilňujeme se v místní pekárně, plníme batohy zásoby jídla a pití a vyrážíme na cestu. Míjíme Černé jezero. Humor mě nepřechází ani první hodinu, kdy si prozpěvuju a na cestě si skoro tancuju. Vůbec mě neznervózňuje fakt, že celkový výšlap (skládající se jen z cesty do kopce) nám má zabrat cca 5,5 h.

Vycházíme z lesa a čeká nás první drsnější terén – kamínky. Nohy kloužou a kroky jsou těžší. Naštěstí trvají jen kousek a my se ocitneme v dokonalém údolí jak z pohádky. Do toho svítí sluníčko a mě zaplavuje pocit štěstí. Tenhle pohled mě zase dostává nohy a já nabírám druhý dech. Dokonce se dostávám do přední linie a určuju tempo celé skupině. 3 hodiny za námi, jedna lahev vody dopita, polovina zásob snědena. Nápis na kameni ukazuje 2h cesty na vrchol. Uf. Jsme zpocení, nohy těžknou a mně se chce při pohledu vzhůru jen nadávat. BOŽE TO JE NESKUTEČNÝ KOPEC, TAM NIKDY NEVYLEZEME.

Nastává etapa, kdy mám pocit, že to asi zabalím. Šplháme vzhůru, podle mě sklon 60 stupňů, co je však nehorší – po kamenech. S obdivem ke kamzíkům mi dochází, že  to asi fakt nedám. Nohy mi zaplavuje pálivá bolest, špatně se mi dýchá, začíná se mi točit hlava a při pohledu dolů mám závratě. Uf… To dáš. Musíš. Teď už není cesta zpět.. S každým krokem vpřed mi ujede noha. Kameny podkluzují a já se ani nemůžu podívat dolů V hlavě se mi pořád točí myšlenka na to, do čeho jsem se to uvrtala a že tohle nemůže být oficiální cesta vzhůru, o které psal průvodce. V tom potkávám asi 10ti letou holčičku, která šlape jakoby nic a zastydím se. No tak, seber se. Snažím se potlačit všechnu tu zoufalost a z posledních sil se na ni usměju. Má můj respekt.

Po hodině šplhání se dostávám na hřeben a mám pocit, že to už konec. Chce se mi řvát. Dokázali jsme to. Začínám fotit a mám úsměv od ucha k uchu. V tom mě doběhne skupina a ukazuje na zbývající vrcholek, který má asi ještě 200 metrů a kam se dá vylézt, i když to tak ze spod vůbec nevypadá. Neeee. Já už fakt nemůžu. Ale teď už to nevzdám. Teď ne. Vydávám se na poslední úsek.

Po cestě potkávám skupinu Američanů. Uklidňují mě slovy, že už jsem skoro nahoře. Prý mě čeká jen část, kde se musím držet lana a jsme tam. Cca 10 minut cesty. Společně se zasmějeme tomu, jak bláhové je tady používat spojení „ALMOST THERE“ a já se vydám na tu slibovanou 10ti minutovku. Po pár minutách se opravdu dostávám k lanu. To mi ale neřekli, že se jedná o sklon skály 90 stupňů, po které se fakt nedá jít a vy musíte doslova šplhat a lano vás „jakože“ jistí. Jestli znáte feraty, tak tohle bylo stejné, jen bez jištění. Ani nemluvě o tom, že ze shora lítají kamínky a my nemáme helmy. V očích mám smrt a chce se mi brečet. Pode mnou je díra dolů a já mám snad větší strach o ostatní, jak o sebe. No, jestli tady někdo spadne, tak jsme v háji.

Konečně jsem na vrcholu. Nakonec jsme se na něj dostali místo průměrných 5,5h za 4h. Doufám, že vám z toho je jasné, jak jsme neskutečně makali a jeli bez přestávek. Výhled je opravdu božský, ale já si ho ani moc neužívám. Při představě, že tuhle trasu jdu dolů, se mi udělá zle. Nejhorší je, že mi prostě nic jiného než jít, nezbývá. Bezmoc.

Po 2 hodinách se dostáváme z nejhoršího a já se zase dostávám do euforie. Přežili jsme!! Sedáme si mezi kameny a začínáme obědvat.

Další 2 hodiny pryč a jsme na dokonalé pláni s úžasným výhledem. Po cestě narážíme na místního pastevce, který nám prodává pivo. Konečně relax. Sedíme na trávě, koukáme na skály, kluci nasávají pivo a já sluneční paprsky.

Domu se dostáváme po 9,5 hodinách. V nohách máme 18km. Sotva chodíme. Už na cestě zpět se strhává hádka o to, kdo půjde do sprchy první. Jaké to zklamání, když po příchodu domů zjišťujeme, že jsme omylem vypli teplou vodu. Ok, já ji vypla. Myslela jsem, že to je vypínač na světlo….

Teď se sotva hýbeme a nikdo se neodvažuje vyslovit plány na zítřejší den. Jen já sním o jednom – pořádně se zítra vyspat!

Předešlé dny:

I. MONTENEGRO TRIP: FIRST STOP – CROATIA

II. MONTENEGRO TRIP – JAK JSME MÁLEM NEMĚLI KDE SPÁT

III. MONTENEGRO TRIP – JAK JSME BOURALI NA HRANICÍCH

IV. MONTENEGRO – SKORO JAKO JERSEY SHORE

V. MONTENEGRO – JAK JSME ZASE VOLALI POLICII