INDONÉSIE / 1. ČÁST

A je to tady. Nastal den D mého odletu na stáž do Indonésie. Netrpělivostí se probouzím ještě předtím, než zazvoní budík. Těsně před odjezdem nasoukám do kufru poslední zbytečnosti a vyrážím s maminkou a přítelem na letiště. První let do Dubaje bude mít půl hodinové zpoždění, dozvídám se na check-in. Nevadí! Na přestup v Dubaji mám 4 hodiny. Se slzami v očích opouštím milované osoby a vydávám se sama na cestu do neznáma.

Gate ze kterého letí moje první letadlo nalezen. Avšak dlouhou dobu se nic neděje. Nakonec zaslechnu, že číslo vstupu se změnilo. Běžím na nové místo určení. Využívám toho, že jsem stále na české půdě a ptám se na každých informací, které potkám, zda ví něco o mém letu. Zpráva o tom v kolik letadlo vzlétne do oblak nulová. První let a hned zpoždění, to mi ta cesta pěkně začíná, pomyslela jsem si. V Dubaji ale budu mít pořád 2 hodiny na přestup, TO DÁM!

Dle mých výpočtů mi po vzlétnutí nakonec vyšlo, že na přestup budu mít pouze 1hod a 50min. Ok, to už zní hůř, ale nevzdám to. S českými  letuškami domlouváme strategii. Nechají mě z letadla vystřelit jako první. Zároveň mě ale ujišťují, že přijdu-li později, letecká společnost se kterou pokračuje moje dobrodružství na mě nepočká. Čekalo mě 7 hodin letu plného nervů a přemýšlení a nepomohla ani pilulka na uklidnění (legální samozřejmě).

Nastává čas přistání. Na půl hodiny zkouším, jaké je to v první řadě letadla v business class, aneb strategii započata. Let se prodloužil o 10 minut. Na přestup zbývá 1hod a 40min. Vidím runway… Blížíme se… Jsme na dosah… Čekám na bouchnutí pneumatik, které se střetnou se zemí. Jenže najednou letadlo ostře vzlétlo znovu do oblak. V tu chvíli jsem přemýšlela jen nad tím, kdo mě tolik nechce do Indonésie pustit. Tak 1. pokus se kvůli neznámému letadlu, které se zdrželo na přistávací ploše, nezdařil.  To znamená dalších 10 min zpoždění.

Dosedáme s letadlem na zadek a já se ze zadku konečně zvedám. Vyběhnu z letadla a… AUTOBUS. No to si snad děláte srandu? Dokonalá strategie se v mžiku mění na prach. Předtím než z autobusu běžím vyzvednout kufr plný dárků pro mojí druhou rodinu nastává celní kontrola. Nelením a ptám se, odkud letí letadlo na Srí Lanku – můj druhý bod přestupu. Gate 1 zahlásí slečna v mundúru. A já jsem? Ptám se. Gate 2. A sakra. Z předchozího vyprávění už mi dochází, že si budu muset vzít z terminálu do terminálu taxíka. Bojuj Nikčo, bojuj! Na rozdíl od letadla mi můj kufr vyšel skvěle vstříc. Přijel mi akorát. Popadám ho a letím na exit. Ihned beru první taxi, které vidím a vyrážím. Řidič mě uklidňuje, že jízda netrvá 20 minut, ale pouhých 10.

Jsem tady. Terminál 1 odkud letí můj další let. Rychle hledám na ceduli departures odlet směr Colombo. Číslo check-inu nalezen, avšak u něj na ceduli stojí – CLOSING. Fuck!!!! S batohem na zádech rozjíždím kolečka na kufru do co nejvyšší rychlosti. Dobíhám na číslo check-inu a… SAKRA. Na ceduli se mění nápis na CLOSED. Ok, třeba to ještě půjde. Ihned je mi sděleno, že to teda už nejde, že je nástup uzavřený. Asi aby se neřeklo, mám běžet do kanceláře letecké společnosti. Cesta vedla zachmuřeným výtahem o jedno poschodí níž. Ve „sklepě“ potkávám hodnou Dubajku, která mě doprovází ke kanclu. Zamčeno. No super. Co teď? Vracím se zpátky a zkouším přesvědčit jiného odbavujícího. Bez úspěchu. Jen 5 minut chybělo k tomu, abych let stihla. Ale jak se říká, vše je tak, jak má být! Běhám v Dubaji od cestovky k cestovce a snažím se rezervovat nejbližší let do Jakarty. Marně. Buď mají plno, nebo let stojí tolik, kolik luxusní dovolená.

Zoufalá si sedám do kavárny a snažím se najít náhradní cestu online. Po 2 hodinách neúspěšného hledání si na „příkaz“ mamky objednávám letenku zpátky do Prahy. Pak mě místo volání aerolinkám napadlo, zavolat přímo tam, odkud jsem rezervovala všechny lety – Kiwi.com. Do hodiny mi nabízejí dvě alternativy. To prostě nevzdám, řekla jsem si. Už jen proto, že by to byl  dost velký trapas. 😀

Volím alternativu č. 2. Dubai – Dháka – Singapore – Palembang – Bandar Lampung. Musela jsem sice strávit noc na letišti v Dubaji, ale odlet byl „už“ v 1hod odpoledne. Klepala jsem se tam kvůli osolené klimatizaci jako ratlík, ale přežila jsem. Dopoledne zjišťuji, že odlet mám na Gatu 2. Ano, zase jsem si musela vzít taxíka. Při této příležitosti jsem podle mě byla málem unesena. 😀 Chtěl (si) mě odvézt taxikář, který nepatřil k letištním. Naštěstí jsem i po probdělé noci byla při smyslech a nenechala se. A lepší okradený zákazník, nežli unesený zákazník, ne? 😀

Odlétalo se z opravdu hezké haly. Žádný problém tam ještě pár hodin pobýt. Pasažéři letu se skládali ze mě a z pašeráků. 😀 Odbavovali si pytle narvané věcmi, milion krabic a takové ty věci, které si prostě běžně na letišti neodbavujete. Check-in byl přesně na čas. Paráda! Na tohle slovo jsem ale zase brzo zapomněla, když mi bylo sděleno, že moje jméno a rezervace v systému není. Byl tam pouze Jeycob Nikola. Tohle malé nedopatření se vyřešilo mým vysolením prachů za přepis u dané aerolinky a ztraceným časem. Pořád to ale nemá na nestihnutý let! 😀 Gate se má otevřít ve 13:10, tak to si půjdu ještě odskočit když mám těch pět minut. Bohužel k mému návratu se velké ENTRE nekonalo.  Nutno podotknout, že na přestup v Dháce jsem měla pouhé 2 hodiny. Uběhlo 10 minut, 20, 30 a já jen seděla a přemýšlela nad tím, jak je všechno děsně na hovno, a že se do tý Indonésie prostě nedostanu. Tabule ukazuje hodinové zpoždění. Naprosto vyčerpaná se jdu zeptat, zda jde zrušit můj let a vrátit zavazadlo. Myslela jsem na to, že bych ještě stále mohla mou volbu změnit na alternativu č. 1. Pracovník aerolinky jménem James mě přesvědčuje, že jestli mám v Dháce na přestup hodinu, zdaleka to stačí. Slibuje mi, že zařídí aby se mi automaticky přesunul kufr do jiného letadla, a že to stihnu. Plná znepokojení nastupuji do autobusu a nechávám se vést k letadlu, který má zase sakra zpoždění!

Na palubě už mám opravdu slzy v očích. Na přestup mám pouhých 40 minut. To nejde stihnout. Tak bezmocná jsem si snad ještě nepřipadala. Byla jsem jako malé dítě, které fňuká kvůli tomu, že nemá na dosah svojí maminku. Moji spolupasažéři na mě byli děsně milí. Povídali si semnou, nabízeli mi svoje jídlo a pití a pořád se cucili. I díky tomu se mi podařilo dostat z deprese a přepnout na pozitivní myšlení. Zvolila jsem opět strategii vystoupit z letadla jako první. Žádný autobus na nás po přistání na letiště v Bangladéši nečekal, to je dobré znamení! U vstupu na letiště zjišťuji, kde najdu check-in pro let do Singaporu. Nejhodnější pracovník na tamním letišti mě rovnou odvádí bez jakýchkoli kontrol do druhého podlaží, které je určeno odletům. Gate nalezen, odbavování je v plném proudu. Vysvětluji, že jsem právě přistála, a že můj let měl zpoždění. Ochotně mi právě tam vydávají letenku. Yes! Jenže, kde mám kufr? Stihne se přepravit, tak jak slíbil James v Dubaji? 😀

O mém kufru samozřejmě nic nevěděli. Musela jsem běžet za předchozí aerolinkou a žadonit o nalezení kufru mezi stovkou dalších. Vracím se zpět a čekám, zda se můj kufřík najde. Přemýšlím o tom, jestli pojedu, když se nenajde. Odbavování se blížilo ke konci. Přichází hledač kufru a oznamuje, že se nenašel. Fuck, fuck, fuck! Proč já? Slečno poletíte i bez kufru? Po dlouhém rozmýšlení jsem odpověděla, ANO. Letenka odtržena, batoh i já zkontrolován. Nezbývá nic jiného, než nastoupit do letadla. Jsem jednou nohou na palubě když v tom se ozve „Vaše zavazadlo je na cestě“. Cože, fakt? Jooooo! Pro jistotu jsem ho ještě byla zkontrolovat. Je to on! Není nad to vidět něco, na čem vám záleží a co si myslíte, že už nikdy neuvidíte. Že bych konečně začínala mít na svojí cestě štěstí? Kufr jede semnou a co je víc, já taky! 😀 Šťastný nástup na palubu mi nerozházel ani upřený pohled všech cestujících, kteří již seděli na svých místech. Hihi, já za zpoždění nemůžu! 😀 S úsměvem na tváři zasedám mezi dva muže, kteří na mě zprvu civí jako na blázna. Kromě bouřky a ohlášených turbulencí, které nakonec nebyly, byl tenhle let v pohodě. Sakra, kdybych zažila turbulence, mohla bych vám toho říct víc. 😀

Konečně mám na přestup dostatek času. Ze Singaporu mi letí letadlo až za 10 hodin. Tomu říkám pravá rezerva! Vůbec mi nevadí, že jsem při kontrole nevyplnila nějaký povinný dokument migrantů a musela jsem s ním potom vystát 3x delší frontu. Kontrola a hodina fuč, yes! No a kufr? Ten jsem už měla dokonce sundaný z pásu, a to jistě ne kvůli tomu, že jsem přišla pozdě, ale že jsem měla prostě štěstí!

První zastávkou na letišti v Singaporu byl mekáč. Od prvního letu z Prahy, který servíroval teplé jídlo, jsem až do nedělního rána nic nejedla. Přes všechen ten stres, jsem na jídlo neměla ani čas, ani chuť.  V klidu si po jídle vyřizuji wifi připojení a čekám na letadlo do Palembangu. Do doby check-inu jsem myslela, že z Palembangu do Bandar Lampungu je to stejné letadlo, že je potřeba pouze doplnit nádrž, nebo změnit posádku, protože na přestup bych měla pouhých 40 minut. To mi také tvrdil dispečink Kiwi.com. Jenže jednalo se o klasický přestup. No to už snad není možný. 😀 Běžím se zeptat letecké společnosti, tam mě uklidňují,  že to jistě stihnu. Ok. Teď už mi fakt nezbývá nic jiného, než to risknout. Let byl velmi krátký. Vzlétli jsme, najedli se a zase přistáli. Napotřetí všeho dobrého jsem znovu zvolila mojí skvělou strategii. Vyběhla jsem, konečně v Indonésii a začala hledat cestu k mému poslednímu letu.

Naštěstí se mě ujal zaměstnanec letiště, který mi pomohl dovést mě k check-inu, odbavit mě a ukázat směr odletu. Bez něj bych to určitě nestihla. Vím, že si tenhle článek nikdy nepřečte, ale ještě jednou DÍKY PANE! 😀 Gate 4, píše se na letence. Rozrážím dveře, běžím po schodech dolů a v tom mě zastavuje další člověk, který mi oznamuje, že letadlo má zpoždění a ať ještě chvíli počkám. Nastavila jsem režim klid a vrátila se do haly. Když jsem později viděla letadlo, zhrozila jsem se. Bylo to malé letadýlko, ve kterém byl cítit každý větřík. Panebože, to nepřežiju! Ale hádejte co, přežila jsem a ve zdraví dorazila na letiště Bandar Lampung. A to i přesto, že jsme s tím malým letadlem letěli v bouřce. Poslední perličkou v mojí cestě byl zaseknutý držák u mého kufru, takže jsem ho musela tahat v ruce. Ale to je fuk, hlavně, že jsem konečně v novém domově!

Vaše cestovatelka,

Niky

13702439_10209547925882258_587336053_o 13702518_10209547925722254_1558097192_o 13702460_10209547925642252_1988131902_o 13694289_10209547925482248_1648494075_o 13711609_10209547925442247_1530537795_o 13702436_10209547925282243_2008333183_o 13692256_10209547925362245_2121597212_o 13709503_10209547924722229_1394132723_o 13728399_10209547924602226_120041538_o 13702344_10209547924562225_947492810_o 13711474_10209547924322219_1500184006_o 13718007_10209547924482223_618652033_o