III. MONTENEGRO TRIP – JAK JSME BOURALI NA HRANICÍCH

Už mě i napadlo, že nám někdo tu dovolenou možná nepřeje. Vlastně ani nevím, co ještě by se mohlo víc pokazit. Ok, hned vám to vysvětlím.

Plán rána byl jasný –  zabalit stany a jet směr Dubrovník. Naštěstí se počasí přes noc umoudřilo a my mohli v klidu zabalit. Cesta do Dubrovníku nám zabrala neclé tři hodinky. Že nás nečeká nic milého jsme mohli poznat už při příjezdu, kdy jsme stáli frontu do garáží asi 20 minut, Šíleně aut, lidí, koček…. Nakonec jsme našli místo až v patře mínus 4 a o pár hodin později jsme toho dost litovali. No, nepředbíhejme.

Hned po zaparkování jsme se vydali směr staré město. Lhala bych, kdybych řekla, že není krásné. Překrásné úzké uličky, překrásné budovy. Vážně krása. Ale… nejezděte tam během sezóny. Bylo tam tolik lidí, že jsme se z města dostávaly půl hodiny. A to nepřeháním. Prostě jsme se zasekli u brány. Tisíc lidí chtělo dovnitř a tisíc ven. Vyřešila to až policie, která musela průchod hlídat. A to jsme policii ten den neviděli naposled.

Vzpomínáte, jak jsem říkala, že parkovat v patře mínus 4 nebyl dobrý nápad? Tak důvod je takový, že po příchodu jsme čekali další půl hodnu, než jsme se z garáží dostali ven, a to kvůli koloně. Chorvatsko vážně nepatří mezi nejzorganizovanější země. Asi by mi to tolik nevadilo, kdybychom za hodinu parkingu neplatili tak nesmyslné peníze. Cca 100 na hodinu.

Další destinace – Černá hora a město Kotor. Konečně jsme na hranici do Černé hory, když se v tu ránu ozve rána a mě trvá pár sekund než si uvědomím, že nás někdo naboural. Nee. Máme půjčené tátovo nové BMW a já se orosím už při představě, že mu to musím zavolat. A co se stalo? Nějaký Ital zřejmě nečučel na cestu a v koloně vyjel trochu dřív než měl. Naboural do super drahé Mazdy, která se odrazila až na nás. A jasně, my dopadli nejhůř. Promáčklý zadek. Uff…Měla jsem chuť toho chlapa zabít. Pak ale vystoupili lidi a já se musela skoro začít smát. Byl to starší pár ze Švýcarska, které jsme v garáži pouštěli před nás. Asi osud. Každopádně vztek šel stranou. Pár byl tak milý a celý výklepaný, že jsme to museli být my, kdo bude situaci držet nad věcí.

Po 2 hodinách vyplňování papírů a hádání se s Italem, který se nás snažil přesvědčit, že jeho chyba je jen Mazda, ale to, že Mazda pak nabourala do nás už jeho chyba není, jsme byli hotoví.  Celí vyčerpaní jsme se konečně dostali na hranice na kontrolu. No, už mě asi ani nepřekvapuje, že nás posílají na odstavné místo a začíná celní kontrola. Prohlídka všech věcí. Naštěstí jsme asi policistům byli sypatičtí, protože jako první narazili na výbavu na dělaní koktejlů a jako druhý na můj protein. Když jsem jim vysvětlila, že si to dávám k snídani, byli tak vysmátí, že nás nechali jet.

Teď už jsme ubytování v apartmánu s úžasným výhledem. Zítra vám ho vyfotím. Užíváme si, že zase máme postel a suché věci. Snad bude zítřek lepší.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA