STŘEPY & ŠTĚSTÍ?

Tak schválně… Kolik z Vás věří pořekadlu, že střepy přináší štěstí? Já už teda ne! 😀 I když trochu to platí. Za rozbitý talíř nedostanete v mládí na zadek.

I já jsem se dříve u hodinového zametání střepů chlácholila tím, že se vlastně vůbec nic neděje, protože mě potká něco skvělého a super. Ale… Minulou středu jsem si půjčila od mamky nové auto. Normálně to nedělám, ale chtěla jsem po tancování stihnout zajet do banky a něco důležitého vyřídit. (Vzkaz pro pobočky KB: Prodlužte otevírací dobu!) Auto jsem zaparkovala v podzemních garáží obchoďáku a vesele si odskočila „zaskotačit“. Po hodině a půl jsem byla připravená na odjezd. V hlavě mi běhalo, co všechno musím ještě zařídit před odletem do Indonésie a před stěhováním (o tom jindy). Couvám, vyjíždím, koukám na jednu stranu a… BUM! Jaksi jsem si nestihla zkontrolovat pomocí zrcátka stranu druhou. Hihi. 0:-) Kruci, nabourala jsem mámě auto. Moje první „nehoda“ se sloupem a zrovna to odnese nové auto. Co teď? Pod představou všech upřených zraků jsem na výstup z auta a zhodnocení situace počkala asi 10 minut. 😀 Odnesla to jen část zrcátka. To nebylo urvané úplně, ale viselo z něj jen samotné sklo. Rychle jsem toho velkého pavouka jen tak nasadila zpět a z místa činu ujela.

A myslíte, že mi to přineslo štěstí? Kromě toho, že jsem musela za opravu vypláznout 1 000 Kč mi tohle neštěstí přineslo neštěstí i druhý den. A přeneslo se i na majitelku auta – mámu. 😀 Druhý den ráno jsme se společně vydaly na úřad změnit adresu. Jenže zapomněly jsme potřebné dokumenty. Nechtělo se nám kvůli občance znovu fintit, a tak se pro ně mamka vrátila domů. Jenže č. 2. I ona parkovala v garážích obchodního centra a světě div se, upadl jí tam mobil. Vzhledem k tomu, že to byl Iphone, udělal se na něm takový pavouk, že nebyla schopná přečíst zprávu. Za opravu předního skla 1 800 Kč a jely jsme dál.

Změna adresy a žádost o nový občanský průkaz nakonec „done“. Další v pořadí byla Indonéská ambasáda, na které jsem si potřebovala zažádat o vízum. Bohužel jsem si jí prohlédla jenom z venku. Po zmáčknutí zvonku mi bylo řečeno, že mám přijít v pondělí, že teď mě dovnitř nepustí. Jelikož se mi datum odjezdu nebezpečně blíží velká radost to pro mě nebyla.

Tak na velvyslanectví jsme nepochodily. Teď s mámou na pracovní focení. Cestou jsme se ještě stavily pro kafe do kelímku. Přijely jsme na místo určení, zaparkovaly a máma se rozhodla bez upozornění zavřít okénka. To by nebyl problém, kdybych neměla na okně prsty a nelekla se. V druhé ruce jsem držela kafe a hádejte co. Leknutím jsem rukou tak škubla, že se mámě kafe vylilo do klína. V tu chvíli už jsme chytly záchvat smíchu. No to snad není možný! 😀 Stále mám před očima ten zpomalený záběr letu a vytřeštěný mámin obličej.  To, že jsme si spletly cestu k ateliéru, kam jsme měly namířeno, už ani neberu jako nějaké neštěstí.

Zbytek dne jsme naštěstí přežily!

Pořád věříte, že střepy přináší štěstí? 😀