VĚCI, KTERÉ JSTE O MNĚ NEVĚDĚLI – S.

Jsme tady spolu už víc jak rok. A přes to toho o nmě víte vlastně dost málo. Do téhle doby jste mohli poznat maximálně můj styl oblékání, ve kterém skoro vždycky vítězí pohodlí a pak možná to, že mám sestru (kdo nepochytil tuhle informaci, tak není zarytý fanoušek našeho blogu a já o nemám ráda). Pár věcí z osobního života jsem prozradila už v článcích z MY DIARY, ale to, že jsem na svatbě nechytla kytku, vás o mně asi moc neřekne.. Tak jsem se rozhodla, že je načase vám trošku rozšířit obzory. Alespoň, co se mé osoby týče.  

Miluju Maxipsa Fíka

A to jako vážně. Maxipes Fík je ta nejvíc nejlepší pohádka na světě. Když jsem byla malá, tak jsem ji měla na kazetě a viděla ji snad každý den celou. Chudáci rodiče. Vždycky v sobotu a v neděli jsme už v 7 ráno seděly u nich v ložnici u televize a koukaly na Fíka.

Nerada nosím podpatky

Asi by se to od dívky očekávalo, ale já je ráda fakt nemám. Obecně na sebe nerada strhávám pozornost. Takže představa, že jdu po ulici a klapou mi podpatky, je pro mě téměř nepředstavitelná. Neříkám, že si je čas od času nevezmu, ale když nemusím, jsem raději.

Nesnáším aerobik

Tohle je napsané tak trochu s nadsázkou. Protože pravý důvod, proč nesnáším aerobik je ten, že jsem se na něm jednou poblinkala. Sice by to mohl být dostačující důvod, ale já mám ještě jeden. Nemám ráda tyhle tancovací cvičení, kde už každý umí ty sestavičky a na step by step udělá přesné kolečko dle pokynu. To je důvod, proč mě nikdy nepotkáte ani na Zumbě.

Jako malá jsem byla víc jako kluk

Čekali byste roztomilou blonďatou holčičku, co si hraje s panenkami? Tak to vás asi zklamu. Moje nejoblíbenější hračka bylo policejní autíčko a červený sporťák. Chudák babička, která se mnou musela snad do nekonečna hrát na to, jak spolu policejní auto a sporťák jedou na dovolenou. Asi jsem ale byla hodně ovlivněná tím, že jsem vyrůstala po boku dvou strejdů, kteří jsou jen o pár let starší. To se pak není čemu divit, že jsem měla album hokejových kartiček a chodila s nimi vyměňovat…

Miluju Paříž

Je plno měst a míst na zemi, která mě uchvátila. Ale k Paříži mám vztah ještě trochu jiný. Babička s dědou a strejdy, se mi do ní odstěhovali, když mi bylo 6. Nesla jsem to těžko, jelikož jsem na babičku byla hodně fixovaná. A tak mě tam často museli brát. Vyšlo to totiž levněji než si každý den telefonovat. S babičkou máme takový interní joke, kdy náš hodinový rozhovor vždycky končil hláškou: Už zavěs nebo nebudu mít na kulicha 😀 Právě v Paříži jsme se naučila díky dědovi třeba jezdit na kole. 

I z toho důvodu jsem se začala učit francouzsky. A taky kvůli tomu, abych rozuměla, co si strejda povídá s kamarády. 🙂

Věřím na nadpřirozenost

 –  a tím myslím duchy, ne nic nad přirozením. Jako malá jsem byla večer v posteli skoro mrtvá strachy. Pravidelně jsem v noci budila a slyšela, jak někdo/něco běhá v kuchyni. Nejhorší bylo, když jsem slyšela, jak se kroky přibližují k pokojíčku.  To jsem se vždycky přikryla peřinou a snažila se co nejrychleji usnout. Jestli to byla jen dětská fantazie dodnes nevím. Ale mám pocit, že něco tu prostě je…

Bojím se velkých psů

Miluju zvířata. Kdybych mohla, mám jich už plnou domácnost. I přes to mám z velkých psů respekt. Vždycky když na nějakého narazím a nedej bože je bez vodítka, tak skoro skáču na stromy. Nejednou jsem vystoupila z autobusu, když byl vedle mě nějaký bez náhubku (ty ty ty majitelé, kteří takhle psy přepravujete!)

Umím malovat

To je divný, takhle to o sobě napsat. Ale od malička hrozně ráda maluju a udělala jsem portrét skoro celé rodině. Do dnes někomu občas věnuji obrázek. Šíleně mě to uklidňuje a neznám lepší relax.

Miluju černou

Nejčastěji mě potkáte v černé, šedivé. Prostě moje oblíbená barva – tedy co se oblečení týče (abych nevypadala jako že trpím na depky… ) Podle mě je elegantní a ke všemu zeštíhluje. Ou jeee.

To by pro dnešek stačilo. Víc zase příště 😉

S.