OD KLOUZAČKY PO SVATBU

                                   
                                        Bc.                                                                                Mgr.
Člověk má v životě několik milníků, při kterých si uvědomí, že už je dost starý.  Já si toho všimla poprvé, když mi bylo 6. To byl totiž věk, kdy jsem ovládla dětské hřiště, jelikož mi oproti ostatním (tipuji tak 4 letým dětem) bylo už 6 a chodila jsem do školy. Kupodivu i přes to, že mi chyběla polovina zubů, věk stačil na to, abych měla na hřišti respekt. Když mě dětské hřiště už nebavilo a stala jsem se předplatitelkou Bravo girl, začala jsem přemýšlet, jak bude skvělý, až mi bude 13. To už přeci budu děsně velká. Nestalo se.  A to i kvůli tomu, že se moje výška zasekla asi tak na 150 cm. Doteď zazlívám Bravíčku, že do časopisů dával až moc vyspělé holky.  Jak se pak má člověk v pubertě smířit s tím, že nemá prsa trojky a místo 180cm má 150. A co teprve, když k tomu nedojde ani ve 24. Achjo. 

Pak nastaly takové ty klasické studijní milníky. Maturita a s ní pocit, že jste nejlepší na světě a už po vás nikdo nemůže nic chtít, jelikož jste bůh, protože jste dokončili střední. Pak milník, kdy vám rodiče vysvětlí, že bůh nejste a pošlou vás na vejšku, kde přijde pořádný milník až po neskutečně dlouhých 5 letech. Získání titulu Mgr. – done!  Zajímavé je, že už se znovu nedostavuje ten pocit, že jste nejchytřejší na světě. Ba naopak. Přijdete si jako úplný blbci, jelikož ani po 20 letech studia nevíte, čím se vlastně chcete živit. Dobře, mému 6 letému já, které chodilo do první třídy a ovládalo dětské hřiště, tuhle nerozvážnost odpouštím. To mělo budoucnost našlápnutou dobře. Ale ta 18ti letá se už mohla trošku zamyslet.  
Mezi tím vás čekají takové srandy jako třeba stěhování s přítelem. Ale to jako milník ani neberu. Ten rok jsem se totiž stěhovala 2x, takže už mi další přesun krabic nijak zvláštní nepřišel. Větší zlom přišel spíš se zjištěním, že se ten bordel doma sám neuklidí, prádlo se samo nevypere a těstoviny vám přestanou chutnat, když je bude jíst každý večer.    
Největší milník však pro mě zatím nastal, když jsme dostali pozvánku na svatbu našich kamarádů.  Sakra, stárneme. Shodli jsme se a otevřeli si raději láhev vína.  Na takových akcích se nevyhnete otázce: Tak co, kdy už do toho praštíte vy? Vyhrkla jsem NIKDY. To abych přítele netlačila do kouta. Pak mi ale došlo, že to možná taky nebyla nejlepší odpověď. Naštěstí se mi podařilo situaci nějak zachránit a spokojeně jsem se odebrala chytat kytici. Kupa holek, které předstírají, že se vdávat nechtějí, ale přitom do chytání kytice dávají všechno. I lokty.  Ale já ji váženě nechtěla. Nejde ani tak o vdávání jako o snahu vyhnout se upřeným pohledům, které se následně přesunou na hledání toho chudáka, který to má zpečetěný. Proto, když kytice letěla přímo na mě, jsem jednoduše – UHNULA. Nenápadně. Jen tak ladně. Alespoň jsem si to tedy myslela.  Následně jsem se otočila na Martina a výmluvným gestem pokrčila rameny. Jako bych říkala, ups, tak to nevyšlo. Na chvilku se mi vrátil ten pocit, že jsem bůh, když jsem situaci tak bravurně zvládla.  
A tak si říkám, co bude dál. Kdy si zase uvědomím, že už jsem dost stará na další milník. Možná to bude v době, kdy se půjdu podívat na první miminko mé kamarádky ze základky, možná v době, kdy budu stát na poště a čekat na důchod. Člověk nikdy neví. 
Vaše, ještě ne tak stará, S. 
P.s. Přítel mi tu kytici doteď vyčítá. Viděl totiž, jak jsem uhnula.  
P.p.s. Kytici chytla asi 12 letá holka. Tak mě tak napadá, jak dospělá si asi teď přijde?