Těžký život studenta

Když se podívám zpátky do minulosti (stejně jako Leoš
s Patrikem v ranní show Evropy 2) nemůžu uvěřit, že od doby, kdy jsem
se poprvé nadšeně vydala do školy s aktovkou s potiskem Barbie,
uběhlo už tolik let.

Základní škola mi toho přinesla hodně. A zdaleka ne jen „základy“
v učivu, ale také základy v milostných vztazích, popularitě (hlavně když jsem
měla jako první ve třídě mobil – jednořádkový s anténou), hospodaření
s penězi v tamním bufetu, a v řešení konfliktů. K těm docházelo
především na 2. stupni. Měnila jsem „BFF“, jak ponožky a vedla spiknutí proti
každé ex!

Zážitků z ní mám nespočet, ale snad mým nejoblíbenějším
je rvačka. Nebojte, neprala jsem se já, holka v culíčkách, ale dva
třeťáci. A důvod? Moje „zlaté“ srdce (ano, za mlada jsem byla heartbreaker)!
Myslete si, co chcete, ale ten pocit co jsem měla, jakožto 8leté dítě, byl
k nezaplacení. I přesto, že jsem ještě netušila, že k podobné věci
nedochází každý den, situaci jsem si opravdu užívala. Pokud si teď říkáte, že
jsem byla pěkné kvítko, snad vás alespoň uklidní, že ctitelé si navzájem
neublížili.

Po dlouhém 9ti letém studiu jsem se musela rozhodnout co dál.
Ani nevím proč, střední školu jsem zvolila obchodní. Paradoxem bylo, že až potom
co jsem do ní nastoupila, jsem zjistila, že do stejné chodila i moje babička.
Na svém místě stojí už dlouho, to je pravda (promiň babi). Kdybych měla shrnout
jednotlivé ročníky, vypadalo by to asi takto: 1. ročník – natočené vlasy a
kompletní líčení, 2. ročník – vyžehlené vlasy a líčení, 3. ročník – líčení a
culík, 4. ročník – pouze řasenka a culík. (Pochopí jen holky). Důvodem tohoto řazení je z části
i to, že jsem si v 2. ročníku našla chlapce. Takže potom nebyl důvod
trávit v koupelně víc času, než bylo zapotřebí.
Ani jsem se nenadála a na dveře mi zaklepala maturita, zvaná
také jako zkouška dospělosti a myslím, že i nervů a odvahy. Pustila jsem jí dál
a díky štěstí v lovení správných otázek jsem v ní uspěla napoprvé (“standig
ovation“ prosím). Bohužel hned na to jsem musela myslet na zkoušky další, a to
na přijímačky na vysoké školy. Vybrala jsem si, oprava, ségra mi vybrala, školy
rovnou dvě – VŠE a UK. Vysokou školu ekonomickou v prezenční formě a
Karlovu Univerzitu ve formě kombinované. Poslušně jsem souhlasila a jediné, co
mě drželo nad vodou, byl fakt, že se na obě fakulty a obory bralo na základě
stejného (scio) testu. Zabila jsem tedy dvě mouchy jednou ranou – jeden test,
dvě školy. Zadařilo se a na obě jsem byla oficiálně přijatá (uff, už se těším
na dvojí zkouškové).

Sranda začala ještě předtím, než jsem na ně nastoupila a
pokračovala i na samotném počátku studií. Prošvihla jsem jak oba zápisy (jeden
úmyslně, druhý neúmyslně), tak i obě imatrikulace (opět jednu úmyslně, druhou
neúmyslně). Slibuji, že na promoci se už dostavím a rebelství tím skončí! I
když to hodně předbíhám. Můžu vám říct, že ani teď na začátku semestru to není
procházka růžovým sadem a já se bojím toho, co přijde za chvíli – černý sad?
Moje představa života vysokoškoláka, byla velmi světlá. Party
i ve všední dny, dlouhý spánek, více volných dní, zkrátka pohoda. Bohužel
realita je taková, že jediným volným dnem je pro mě sobota, pravidelně vstávám
ve 4:45 (aneb ranní ptáče dál doskáče) a na žádné party nechodím. Ke dvěma
školám se mi totiž přidala navíc ještě práce (hip hip hurá Kisspatrolkám).
Pochopila jsem, že to prostě není pr***.  Tak mi držte palce, ať svou studijní cestu
úspěšně dokončím a vám (i sobě) radím, učte se!
Vaše vysokoškolačka N.