JAK JSEM SE STALA SPORTOVCEM

Nikdy jsem nebyla velký sportovec. Ačkoliv musím skromně přiznat, že na sporty mám talent. Jako největší úspěchy můžu zmínit členství v klubu míčkařů a také jsem byla zakladatelkou klubu koloběžkářů. To vše v 8 letech. Od té doby pusto a prázdno. V pubertě se mým největším sportovním výkonem stala protancovaná noc.

Pak jsem ale začala chodit se sportovcem. Martin je talent snad na všechny sporty a občas mám pocit, že všechny musel dělat závodně. Pak jsem poznala ještě jeho rodinu a zjistila, že bez sportu si v téhle rodině prostě neškrtnu. A bylo jasno – budu muset začít něco dělat.
A tak uplynulo 6 let a já vstávám v 5:30, jen abych mohla jít před prací plavat, do práce občas jedu na kole, běžecká výbava mi zabírá celé dva šuplíky, v peněžence se mi štosují sportovní kartičky a za pár dní mě čeká 10ti denní cyklovýlet v Itálii. Láska dělá divy, no ne?
Ani jednou jsem ale za těch 6 let neběžela žádný oficiální závod. Až donedávna, kdy jsem dostala šanci běžet Adidas běh pro ženy. O tomto závodě jsem uvažovala už několikrát, ale znáte to, výmluv, proč neběžet, je vždycky fůra. Kdybych ale věděla, jaká skvělá atmosféra a jaká euforie mě čeká, neváhala bych ani minutu.
Na závody jsem nijak netrénovala – lépe řečeno, neběhala jsem. Na jiné sporty jsem ale občas zašla (abyste si zase nemysleli, že jsem ležela 3 týdny doma na gauči). Dokonce jsem ani nedodržela pravidlo správného jídla, které si před závodem máte dát. Myslela jsem si, že horší už to nebude, ale pak jsem se sešla se ségrou. Když přišla na závody, měla obvázané ruce (spadla totiž ráno z koně), na druhé ruce měla úplně modrý palec od volejbalu a do toho všeho skučela, že jí dře pata a nemůže chodit. Ideální stav na běh. Ruce mě moc nezajímaly, po těch naštěstí nepoběží, ale ta pata, to byla prekérka. Nakonec jsme to vyřešily jednoduše – vyměnily jsme si ponožky (jelikož moje byly vyšší) a zamezily jsme tak kontaktu bota  vs. rozedřená pata.
Ve startovním koridoru už jsme byly plné energie a nabyté na běh. Po vyběhnutí jsme zvolily mírné tempo. Pak jsem ale viděla, jak hned ze začátku byla paní, která běžela moc pomalu, sražena k zemi. A to byl ten správný impuls běžet jako vítr a bez pauzy.
A tak jsem uběhla svůj první závod! A víte co? Já na to snad fakt začnu trénovat. Je to docela výzva, můžete sledovat, jak se zlepšujete a hlavně ten pocit někoho předběhnout..
Kdo do toho půjde s námi?
Jo a video najdete zde!
S.

  • Super 🙂 ten Birell jsem taky běžela, letos 5km a loni 10km, je to super závod, jeden z nejlepších, co jsem zatím běžela 🙂

    • Já bych chtěla běžet 10 km příště. Tak snad natrénuji a podaří se mi to 🙂

  • krásne! 🙂

    Izabell │✗diary of sydney sleek

    • Moc děkuji. Je to úplně jiný typ článků, víc soukromý. Tak jsem ráda, že má zatím pozitivní ohlasy 🙂

  • jé, moc hezký článek!

    • Moc děkuji. Snad se ti bude líbit i příští 🙂

  • Gratuluju k prvnímu závodu a určitě jich bude víc. 🙂 Já osobně teda žádný sportovec nejsem, ale protože jak moji tak přítelovi rodiče si v závodění celkem ujíždí, občas s nima někam zajedem. A je pravda, že ta atmosféra závodů je k nezaplacení. Nakonec je vlastně úplně jedno, že člověk dorazí do cíle ještě později než čekal. Lidi kolem ho tak nabijí energií, že nakonec neví co s ní. 🙂
    Super motivační článek, já si snad půjdu zaběhat. 😀

  • Děkuju, také doufám, že se do závodění víc opřu 😀 Ta atmosféra by nakopla snad i absolutního nesportovce. Je to úžasná atmosféra. Jsem ráda, že tě namotivoval. Zrovna dnes bylo na běh ideální počasí. I když já raději zvolila brusle. Tak třeba se na nějakém závodu potkáme 🙂 Měj se fajn. S.